Vyrůstala jsem jako jedináček. Hýčkané dítě v milující rodině. O to větším šokem pro mne bylo, když jsem zjistila, že žiji ve lži. Ono to všechno bylo celé jinak, než mi říkali.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ta vůně babiččiných buchet. Jak mi děda spravil vše, co se mi rozbilo. Nádherné dětství. Jezdila jsem k prarodičům na prázdniny. Byla jsem jejich jediné vnouče. Často za mnou jezdila maminka, pokud měla v práci dovolenou.

Moji prarodiče byli její rodiče. Tatínek se tu také občas objevil, ale protože neustále pracoval, neměl tolik času.

Prostě jen tak odešel

Bohužel idylka netrvala věčně. Tehdy mi bylo 12 let, když táta odešel za jinou. Maminka se zhroutila, poslední ranou pro ni bylo, když zjistila, že si táta upletl levobočka. Tehdy jsem netušila, proč to maminku tak bolí.

Nemohla mít vlastní děti, proto to bylo tak kruté. Tehdy jsem netušila, že nejsem tatínkova, takže mě opustil kvůli vlastní krvi. Byla jsem v pubertě, a když jsme se viděli, vyčetla jsem mu, že jsem přece taky jeho dítě.

Na jeho nerozhodný výraz dodnes nezapomenu. Doufám, že se jen zarazil, protože si uvědomil, že mu říkám nepřesnou informaci. Že ho nenapadlo, že přece nejsem jeho, tak na tom tak nezáleží. Zůstaly jsme s maminkou samy.

Tehdy žil už jen děda, takže trochu zastoupil roli hlavy rodiny. Bohužel zlomené srdce maminky začalo trápit její psychiku, posléze i zdraví celkově.

Maminka to nakonec nezvládla

Onemocněla rakovinou a její život se zkracoval. Když jí lékaři sdělili, že jí zbývá možná pár týdnů, sedla si se mnou. Bylo mi 15 let. Tehdy jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná.

Moje biologická matka mě dala v necelém roce do kojeneckého ústavu, protože se o mne nedokázala postarat. Moji adoptivní rodiče si mne vzali z kojeňáčku, protože nemohli mít vlastní děti, respektive u maminky byl problém.

„Asi mu to nestačilo,“ přemýšlela maminka, proč si otec po čtyřicítce pořídil dítě s ani ne třicítkou. Brzy poté, co mi maminka všechno řekla, zemřela. Tehdy mne dostal do péče můj děda.

Setkání před maturitou

I když jsme byli s dědou parťáci, co naplat. Byla jsem holka v pubertě. Stýskalo se mi po mamince, i ten táta mi chyběl, protože jsem měla vztek, že se nepostaral, když jsem přišla o mámu a on byl vlastně posledním rodičem. Nestýkali jsme se.

Částečně i proto, že když jsem ho tehdy viděla naposledy, neměla jsem zájem. Tehdy jsem si myslela, že se měl víc snažit. To on ublížil a měl mít pochopení. Setkali jsme se, až když jsem maturovala. Přišel s tím děda, že by táta šel rád na maturitní ples.

Souhlasila jsem. Aby byl stůl čistý, sedli jsme si všichni ještě před plesem a popovídali jsme si. Děda oslovil tátu sám. Zjistil, že je rovněž onkologicky nemocný, a i když jsem byla plnoletá, nechtěl, abych na světě zůstala sama.

Děda přiznal, že tátu neměl rád poté, když nás opustil. A snažil se omezit jeho styk se mnou. Pozval ho na pohřeb mámy, ale nesměli jsme se vidět. Táta pokorně souhlasil, proto byl tehdy někde vzadu. Neviděla jsem ho.

Nemohla jsem najít rodiče

Děda zemřel půl roku po mé maturitě. Zdědila jsem jeho dům, kde jsem i žila. Protože jsem chodila na vysokou, nebylo pro mne snadné vše utáhnout, táta se ale postaral. Chtěl mi vynahradit roky, kdy jsme se nevídali.

I když jsem měla brášku, trvalo déle, než jsem ho poznala. Zkrátka opora od otce byla, ale přece jen někde daleko. A tehdy mne napadlo, že bych mohla zjistit, kdo jsem. Zkoušela jsem pátrat po mých biologických rodičích.

Otec byl však neznámý a matku se mi nedařilo dohledat. Tak jsem se zase soustředila na svůj život.

Vlastní rodina? Fiasko…

Řekla jsem si, že já si vlastní rodinu tak nezpackám. Na škole jsem se zamilovala do Petra. Spolužáka ze stejného ročníku. Byl moje první velká láska. Viděla jsem v něm tu mužskou oporu, která mi chyběla.

Element, který se mi ztratil, když odešel otec, posléze i děda. Zkrátka jsem o to víc, co mi muži odcházeli ze života, potřebovala nějakého chlapa. Vrhla jsem se tedy do vztahu po hlavě. Doslova, takže jsem otěhotněla.

Tehdy jsem byla nadšená, protože jsem si malovala sny o velké rodině. Petr bohužel tak nadšený nebyl. Říkal, jestli nemáme dost času, vždyť ještě studujeme. Sice se z toho nechtěl vyvléknout, ale jeho myšlenky mne vyprovokovaly k výčitkám.

Kdo ví, jestli mé rozčilení nepřispělo k potratu. Žádné dítě ani svatba se nekonaly, my s Petrem jsme se rozešli.Trvalo, než jsem našla toho pravého. S Jiřím jsem se seznámila na narozeninách manžela své kamarádky. Byl rozvedený a měl dva syny.

Ti si mě oblíbili a já zatoužila po dítěti ještě víc. Nenapadlo by mne, že i když jsem byla adoptovaná, zdědím prokletí po mé adoptivní mámě. Sice jsem otěhotněla, ale opět jsem potratila.

Lékaři mi sdělili, že šance na donošení děcka nemám vysoké, proto jsme se s Jirkou rozhodli pro adopci. Do naší rodiny tak přibyla Terezka.

Začala jsem pátrat

Byla jsem zkušená, takže jsem nechtěla dělat tu samou chybu jako moji rodiče. Nechtěla jsem, aby se Terezka dozvěděla o svém původu. Když jsem to řešila, znovu mne ale napadlo zjistit si, co má rodina.

Začala jsem intenzivně pátrat, měla jsem podporu celé své rodiny, takže to bylo o to jednodušší. Jak jsem zjistila, má biologická matka pocházela ze šesti dětí. Bylo jí 17 let, když mne porodila. Nakonec měla ještě tři další děti. Je jsem vypátrala.

Nakonec jsme velká rodina

Máma už tehdy nežila. Sourozenci byli v šoku, když našli novou sestru. Nevěděli o mně. Což mne trochu mrzí, že mě máma zapřela. Vzhledem k jejímu věku asi bylo pochopitelné, proč mne dala pryč. Stejně by mne ale zajímalo, zda to tak skutečně bylo.

Chtěla jsem to slyšet od ní, od jejích rodičů, sourozenců. Bohužel už nikdo živý nebyl. Dnes mám alespoň velkou rodinu.

Jiřina V. (71), Opava