Štíhlá, pohledná a inteligentní. To vše se dalo říct o mojí jediné dceři, ale jen do chvíle, než se jí narodilo první dítě. A potom druhé a třetí.

Aby nezlobily, začala je vykrmovat. Měla jsem tři obézní vnoučata! To jsme nemohli dopustit! Pořád jsme do ní hučeli, ale byla jako hluchá. Chtěla mít svůj klid.

Musela být dokonalá

Dcera si odmalička osvojila stejný životní styl jako my. Jen s jedním rozdílem, velmi o sebe dbala. Já klidně vyběhla na nákup ve sportovním oblečení, ale ona se namalovala a vzala si šaty. Prostě vždycky a za všech okolností musela být upravená!

Vystudovala fyzioterapii a zamilovala se do spolužáka. Byla to velká láska! Nechodili spolu ani rok a naše Adélka byla těhotná. Svatba musela být naprosto nejúžasnější ze všech svateb. Alespoň takhle mi to moje tak trochu rozmazlená dcera nařídila.

Ale manžel chtěl svojí jediné dcerunce dopřát, po čem její srdce toužilo: „Prosím tě, k čemu nám všechny peníze jsou. Hlavně ať je holka šťastná,“ domlouval mi, když jsem protestovala, že by se ty peníze daly utratit za potřebnější a užitečnější věci.

Úplně se změnila

Když se nám narodil vnouček, byli jsme ti nejpyšnější prarodiče na světě. Každý den jsme vozili kočárek a šišlali na sebe i večer doma. Jenže dcera se změnila. Přestala o sebe dbát a tloustla nám před očima.

Také aby ne, když se cpala vším, co jí přišlo pod ruku. Kdysi zarytá vegetariánka byla schopná sníst celé grilované kuře na posezení. Koblihy si kupovala po deseti a čokolády do ní padaly v neuvěřitelném tempu. „Tělo si to žádá, nemohu odolat,“ krčila rameny.

Proč má ale mastné vlasy a na sobě týden staré oblečení, vysvětlit nedokázala. Po dvou letech porodila dalšího chlapečka a krátce potom třetího, prý neplánovaného.

Byli jsme zoufalí

Ten první, Tomáš, byl tak tlustý, že ve třech letech téměř nechodil a jediné, co ho zajímalo, bylo jídlo. Dokázal vyjmenovat snad celý jídelní lístek včetně

dezertů. Bylo to úplně strašidelné, co se s naší Adélkou stalo. Náš zeť utekl. Prý se na svoji ženu nemůže ani podívat. Jeho odchod znamenal pro všechny naše milované jen to jediné. Ještě větší konzumaci jídla!

Nic nepomáhalo

„Já už se na to nemohu dívat. Musíme něco vymyslet. Udělat! Jinak to špatně skončí!“ hořekoval můj muž a koukal tak smutně, že jsem se měla chuť rozbrečet. Byli jsme oba úplně v koncích.

A to nezmiňuji poznámky našich přátel a výhrůžky doktorky, že na dceru zavolá sociálku. Prý děti týrá, jen opačně. Místo hladovění je přecpává… Domlouvali jsme jí horem dolem, ale bylo to pořád stejné. Zatvrdila se.

Ta kdysi slečna Dokonalá si lízala své bolístky z odchodu manžela a moc se litovala. Na rozumné argumenty nedala.

Dala jsem jí nůž na krk

Dumali jsme a přemýšleli, mudrovali, pročítali kdeco na internetu. Potom nás navštívil zeť. Prý Adélku stále miluje, ale kvůli tloušťce k ní má odpor. A svěřil se nám s úmyslem požádat o děti do vlastní péče.

Měl pravdu, ve všem, ale nemohli jsme ho v tom podporovat a připravit vlastní dceru o děti! Muselo se najít jiné řešení. „A co kdyby zhubla? Kdyby z ní byla zase taková hezká ženská jako kdysi?“ zeptala jsem se a on se usmál. Tak nějak smutně, skepticky.

Jako by to už nebylo možné. Já ale byla přesvědčená o opaku. Hned jak zeť odešel, jsem vyběhla k dceři. Večer jsem totiž vždycky běhala. Vrazila jsem k ní a seřvala ji. Dokonce jsem s ní zatřásla! A potom jsem ji seznámila se svým plánem.

Plán fungoval

„Zaplatíme ti dovolenou. Tam si odpočineš od dětí a budeš jíst zdravě. A až přijedeš, budeš bydlet u nás. Sportovat a snažit se! Jinak přijdeš o všechno. O děti i manžela!“ Adélka se ani nezmohla na protest. Něco se v ní rázem zlomilo. Vše splnila.

Z dovolené přijela o pět kil lehčí a taky hezčí. Upravená a ostříhaná. Chodila běhat se mnou. A se svým otcem ještě navíc do posilovny. Stále poctivě hubla. A později, s manželem, začala jezdit na kole. Hubnutí jí šlo snadněji.

Ale podstatné bylo, že na sebe dbala. A konečně se starala o děti. Vařila jim zdravá jídla a chodila s nimi ven. Zpočátku to byl problém, ale i ony si daly říct. Vše dobře dopadlo, ale strach nám zůstal. Už není nic jako dřív! Pořád trnu, že se všechno může vrátit.

Milena P. (64), Blansko