V životě není nic jistého. Dnes už vím, že když zemřeme, tak neodejdeme navždy. Znovu se vrátíme v jiném těle!

Když se náhle ocitneme na prahu smrti, můžeme spatřit celou svoji historii. Mně se to stalo poté, co jsem měla nehodu při plavání. Odvezla mě sanitka do nemocnice, kde jsem se na malou chvíli ocitla, jak se říká „na druhém břehu“.

Dozvěděla jsem se tak, kým jsem byla v minulých životech! Sledovala jsem příběh jiných lidí, ale věděla jsem, že jsem to já. Plavání bylo vždycky mým velkým koníčkem.

Na škole jsem dokonce přemluvila rodiče, abych mohla chodit do plaveckého oddílu a tato vášeň u mě přetrvala i v dospělosti.

Plavání jsem milovala

Pravidelně jsem chodila plavat do bazénu a v létě jsme s manželem jezdili po různých přírodních koupalištích. Nepřešlo mě to ani s přibývajícím věkem. I po překročení padesátky jsem byla v dobré tělesné kondici a ve vodě jsem si vždy věřila.

Nebála jsem se plavat ani delší úseky, ať už šlo o bazén, jezero nebo moře. Nikdy by mě proto nenapadlo, že se mi může stát to, co mě potkalo před čtyřmi roky.

Vyrazila jsem sama k rybníku

Bylo to dva dny po mých šestapadesátých narozeninách. Vyrazila jsem k přehradě na kole, tentokrát bez manžela, který se rozhodl dodělat nějaké práce na naší zahradě. Nevadilo mi to – bylo pěkně a já jsem alespoň mohla načerpat energii z přírody a pohybu.

Udělalo se mi slabo

Plavala jsem celkem daleko od břehu, když jsem náhle pocítila, jak se mě zmocňuje slabost. Nezačala jsem panikařit, zpomalila jsem a pak jsem šlapala chvíli vodu. Jenže to nepomohlo. Situace byla stále horší a dramatičtější.

Vnímala jsem, jak mi prudce buší srdce a jak se mi dělají mžitky před očima. Začala jsem se obávat nejhoršího.

Na břeh už jsem nedoplavala

Snažila jsem se co nejrychleji doplavat ke břehu, ale nepodařilo se mi to. Než jsem se dostala tam, kde bych se mohla alespoň postavit, omdlela jsem. Naštěstí si toho všimli dva muži, kteří plavali nedaleko ode mě.

Přispěchali mi rychle na pomoc a dostali mě na břeh. Tam jsem na chvilku přišla k vědomí. Došlo mi, že někdo zavolal záchrannou službu a pamatuji si, jak mě nakládali do sanitky.

Odpoutala jsem se od svého těla

V nemocnici jsem se probrala k vědomí, nebo jsem si to alespoň nejprve myslela. Když jsem spatřila své tělo, ležící na lůžku a napojené na přístroje, pochopila jsem, že asi prožívám klinickou smrt.

Cítila jsem velkou lítost nad tím, že jsem se nemohla rozloučit s manželem, s dětmi a dalšími blízkými lidmi. Vzápětí se mě zmocnila prudká bolest, po které následoval pocit volnosti.

Viděla jsem celý svůj život

Ocitla jsem se ve tmě, kterou následně vystřídalo jasné světlo. Přestala jsem se bránit a odevzdala jsem se vyšší moci. Vědomí mi zaplavily vzpomínky na celý můj život. Rychle se střídaly směrem k mému dětství.

Viděla jsem, jak jsem se kdysi seznámila s manželem, jak jsem chodila do tanečních, jak jsem dostala první pusu od kluka. Během krátké chvíle se mi promítl před očima celý můj život.

Neměla jsem šťastný osud

Myslela jsem si, že tím všechno končí, ale nebylo to tak. Najednou mi do vědomí naskočil jiný „film“ a já sledovala další život. Rychle jsem pochopila, že tím člověkem jsem byla před svým narozením.

Nebyla jsem ženou, ale mužem a můj osud patřil k těm málo šťastným. Byla jsem chudá, trpěla jsem nemocemi a zemřela předčasně. Cítila jsem nad tím zmařeným životem lítost.

Čekala jsem, že přijde smrt

Cesta do minulosti pak pokračovala dalšími třemi životy. Jen v jednom z nich jsem měla štěstí, jinak se opakoval spíš smutný průběh. V jednom z těch tří životů jsem dokonce zemřela rukou cizího člověka.

Připadala jsem si na jednu stranu jako v nějakém kině, na druhou stranu jsem se ale cítila úplně ztracená a zoufalá nad tím, že umírám. Potom mě znovu obklopila tma a já už nevnímala nic. Myslela jsem si, že přijde smrt, ale nebylo to tak. Naštěstí.

Uvědomila jsem si, jaké mám štěstí

Probrala jsem se na nemocničním lůžku a spatřila nad sebou tvář mého manžela a našich dětí. Měli slzy v očích, ale jakmile jsem se na ně podívala, s úlevou se usmáli. A pak mě jeden po druhém objímali a zasypávali polibky.

Uvědomila jsem si, že jsem kritickou situaci přežila. Všechno to, co jsem viděla ve stavu mezi životem a smrtí, mi ale utkvělo v paměti. Raději jsem o tom ale nikomu nevyprávěla, protože jsem se bála, že by to všichni považovali za výplod mé fantazie.

Narodím se znovu

Dodnes se mi ty „filmy“ z minulých životů občas vracejí a já si uvědomuji, jaké mám v současném životě velké štěstí – ve srovnání s tím, kým jsem kdysi byla. A žiji s vědomím, že ani po smrti nic neskončí a jednoho dne se narodím znovu. A třeba si pak vzpomenu na to, co krásného prožívám dnes.

Kateřina J. (60), Havlíčkův Brod