Žili, tedy spíš přežívali, jsme ve vyhořelém manželství. Byli jsme věčnými hádkami tak vyčerpaní, že jsme spolu raději už vůbec nemluvili.
Pozorovala jsem nejlepší kamarádku, jak se svým manželem senzačně tancují,mají oči jeden pro druhého, usmívají se. Asi jsem měla smutné oči, protože si pak ke mně přisedla a povídá: „Vypadáš jako pes, který nemůže najít páníčka. Co tě trápí?“
Povzdechla jsem si a povídám: „Jak to s Mirkem děláte, že jste i po dvaceti letech tak spokojení? Máš na to nějaký recept?“ Rozesmála se: „Dobře víš, že nic takového neexistuje. Měli jsme prostě štěstí, to je vše.“
Kapela spustila svižný irský tanec, Mirek si Soňu znovu odvedl na parket, váleli jako zamlada. Zvládají i složité irské tance, pomyslela jsem si s obdivem do kvílení houslí. My se s Vláďou doma sotva pozdravíme.
Jsme na sebe už alergičtí, ale opustit jeden druhého nemáme kuráž. To jsme to dopracovali. Do společnosti chodím s kamarádkou a jejím mužem. Dělám jim křena. Ale neumím si představit, že by šel Vláďa se mnou tancovat.
Volá ti chlap
„Tak zkuste manželskou poradnu,“ navrhla Soňa, když mě po tancovačce vezli domů. „Jo, to už jsem mu taky říkala. Odpověděl, že leda přes jeho mrtvolu,“ řekla jsem rezignovaně. Mirek, který toho nikdy moc nenamluví, se překvapivě ozval. „Vymysli si milence,“ pravil.
Obě jsme zmlkly a zazíraly na něj. „Cože?“ hlesla Soňa. „A jak se to, prosím tě, dělá?“ ptala jsem se pobaveně. Zasmál se: „Někomu řeknu, třeba bráchovi, toho Vláďa nezná.
On je pro každou špatnost. Zavolá ti. Za pokus to stojí, no ne?“ Trochu mě to vylekalo, po chvíli jsme to ale zamluvili a já jsem to úplně vypustila z hlavy. Druhý den zazvonil telefon.
Bral ho Vláďa, za okamžik na mě chraptivým hlasem křikl: „Pro tebe. Volá ti nějakej chlap.“ S očima plnýma údivu mi podal sluchátko a poodešel, ale nikoli daleko, aby mu pokud možno neuniklo, co budu říkat.
Někoho máš?
Ve sluchátku burácel hlas Mirkova bráchy: „Ahoj, lásko. Tak kdy se uvidíme? Už se nemůžu dočkat.“ Přemáhala jsem se, abych se nezačala smát. Hulákal natolik, že to můj muž slyšel. Podklesly pod ním nohy, musel si sednout na gauč.
„Taky se moc těším,“ špitla jsem. „Promiň, teď nemůžu mluvit. Zavolám později.“ Položila jsem sluchátko a po očku pozorovala manželovu reakci. Vláďa zíral jako Alenka v říši divů. „Co to jako bylo?“ zděšeně zahuhlal. „Ty někoho máš? Ty máš chlapa?“
Vypadal jako zmoklá slepice. Jen jsem mávla rukou: „Ale kdepak. To byl jen takový jeden kamarád,“ a odplula jsem k zrcadlu, abych si vyzkoušela nové sluneční brýle. Vláďa byl jako opařený.
Když o dva dny později ve sluchátku uslyšel znovu hlas Mirkova bráchy, všimla jsem si, že v kuchyni zapíjí prášek na uklidnění. Zanedlouho přinesl kytku a lístky do kina. Pozval mě pak dokonce i na večeři, což se už nestalo dobré dva roky. Metoda „vymyšlený milenec“ se v našem případě osvědčila výborně.
Lenka (61), Zlín