Když si naše Eliška něco umane, nikdo s ní zkrátka nehne. Do všeho se hrne po hlavě a nekouká napravo ani nalevo. Jen já ji dokážu pochopit.

Jsem hodně moderní babička, myslím, že mnohdy modernější než moje děti. Bohužel. Jsem to já, kdo chápe většinu výstřelků svých milovaných vnoučat. Proto s nimi mám skvělý vztah a za mnou chodí, když se potřebují někomu svěřit nebo se poradit. Mám pro mnoho věcí pochopení.

Proč to udělala?

Když moje vnučka Eliška přišla s tím, že si pořídí náušnice, nijak mě to nepobouřilo. Sama jsem si říkala, proč jí rodiče, když byla malá, nenechali píchnout ouška. Ráda bych jí bývala zlaté náušničky koupila, aby měla na mě památku.

Dcera a zeť byli ale zásadně proti. S jejím nápadem jsem proto nadšeně souhlasila. Brala jsem ale jako samozřejmost, že se vydá za odborníkem. Druhý den vnučka přiběhla ke mně domů se zalepeným uchem, aby se pochlubila.

Říkala jsem si, proč si nechala propíchnout jen jedno ucho, ale pak jsem si řekla, že to je asi móda mít jen jednu náušnici. Eliška si stěžovala, že ji ucho pořádně bolí. Chtěla jsem se na ouško podívat, ona se ale zdráhala jej ukázat.

Když si nakonec ránu rozlepila, zhrozila jsem se. Ucho bylo nateklé a vypadalo hrozně. Nechtěla to hned přiznat, ale nakonec z ní vypadlo, že si ucho propíchla sama špendlíkem. Proč? Aby ušetřila.

Rodiče by jí na to nedali a mě o peníze žádat nechtěla. Druhý den jsem jí volala hned ráno, abych se jí zeptala, jestli se to zlepšilo. Bolest ale vůbec nepolevila. O dva dny později už bolestí brečela. Donutila jsem ji, aby šla k lékaři. Ten jí předepsal antibiotika.

V nemocnici

Po nich se problém výrazně zlepšil. Ouško se začalo hojit a vnučka v něm hrdě nosila zlatou náušničku. Všichni jsme si oddychli. Ovšem ne na dlouho. Hned následující sobotu večer mi volala dcera celá hysterická.

Chvíli jsem nebyla schopná porozumět tomu, co mi říká. Až jsem pochopila.

Eliška si špendlíkem propíchla i druhé ucho. Historie se nejenže opakovala, ale ještě se zhoršila. Antibiotika tentokráte nezabrala. Otok neustupoval, ucho začalo měnit barvu i tvar.

Bolest byla tak intenzivní, že se vnučce motala hlava a praktický lékař ji odeslal do nemocnice.

Vylekala jsem se a ihned se za ní vydala. To už jí cloumala zimnice tak, že nemohla mluvit. Byla strašně unavená, rychle dýchala, měla vysokou horečku. Lékař mi potvrdil, že vnučka dostala otravu krve a rozhodl, že si Elišku v nemocnici nechá.

Nepoučitelná

Cupitala jsem dlouhou chodbou za postelí, na které vnučku převáželi. Oči se mi zalily slzami, když říkal, že je mladá a měla by to zvládnout, ale nic nemůže zaručit.

Čekala nás bezesná noc i dopoledne, až v podvečer druhý den přišla zpráva, že infekce ustupuje.

Ovšem jestli si myslíte, že svých činů Eliška lituje, tak se mýlíte. Nedávno přišla ještě s tetováním. Nemohu jí nic vyčítat, také jsem v mládí dělala hlouposti a také mám historku, jak mi šlo o život. Dodnes jí bavím každou návštěvu. Po kom ta vnučka je? Po babičce přece!

Hana (69), Plzeň