Domů     Sourozenec měl vždycky přednost
Sourozenec měl vždycky přednost
5 minut čtení

Možná je to v některých rodinách jinak. Možná mají rodiče své děti rádi všechny stejně. Já jsem se ale pro tenhle ideál nenarodila. Mého bratra měli vždy všichni o mnoho raději.

Vlastně jsem tu matčinu chybu dlouho neřešila a ani moc nevnímala. Žila jsem s tím, že měla mého o pět let mladšího bratříčka raději než mě a ani mi to nepřišlo moc zvláštní. Až když jsem přišla do puberty, začalo mi to vadit čím dál tím víc.

V té době už člověk totiž vnímá mezilidské vztahy jinak, než tomu bylo v dětství. Najednou mi došlo, že dostávám méně péče a lásky, než můj mladší sourozenec a zdálo se mi, že si takové opomíjení nezasloužím.

Vždyť jsem byla opravdu hodné dítě svých rodičů, nemohli si na mě ani v nejmenším stěžovat. Známky ve škole jsem měla perfektní, mé chování bylo vzorné, žádné úlety ani v těch protivných pubertálních letech. Ale bylo to tak.

Moje máma mě měla bohužel méně ráda než Míšu, mého brášku. Když se Michael narodil, vnímala jsem to jako radostnou událost.

Jak jinak to brát, když všichni kolem vás jsou jako v sedmém nebi, tváří se, že přijde někdo jako Ježíšek a že se stane něco úžasného, snad skoro zázrak.

Zázrak v peřince

Myslela jsem, že ten zázrak se bude týkat i mě, ale týkal se mě jaksi v opačném smyslu, než jsem očekávala. Na svět přišel někdo, kdo si od rodičů vzal skoro celou lásku, která byla předtím určena mně.

Všechno, vlastně celý svět, se začal točit okolo mého malého sourozence, okolo toho uřvaného zázraku v peřince, věčně brunátného zoufalým pláčem.

Tím bolestínstvím, které s postupujícím věkem doznalo rafinovanější podoby tichého tajemného zoufalství, si mou mámu omotal kolem prstu. Vím o tom něco teprve teď, kdy nad tím už tolik let stále dokola přemýšlím. Ale jinak to prostě být nemůže.

Jistě každého napadne, že v rodině, která v našem případě byla takzvaně úplná, čili naši byli stále svoji, nikoli rozvedení, měl hlavní slovo jistě ještě chlap. Ano… táta byl tady. Fyzicky určitě.

Šlo také o ty dárky

Abych mu nekřivdila, uměl mě pohladit, uměl říct hezké slovo, a když jsem byla smutná, našel si pár minut, aby mě ukonejšil. Ale skutečně jen pár minut. Ty ostatní desítky minut a hodin zůstaly opět pro Michálka.

A nebyla to jen láska, ta nehmatatelná veličina, šlo koneckonců i o ty hmotné statky. Bratr dostal k narozeninám kolo, já dvě knihy o životě pralesních zvířat.

Ano, byl to můj koníček, učit se o exotické fauně, ale přece jen takové terárium s hadem, to by bylo něco… A nemusel by to být ani had, stačila by kočka domácí, nebo podobný mazlíček, ale o tom jsem si mohla nechat zdát.

Budu příliš nespravedlivá a zaujatá, když svalím na své rodiče vinu za skutečnost, že jsem si nenašla muže, že jsem neměla děti a vlastně dožívám jako ta stará panna, se svými křivdami?

Možná trochu, ale troufám si tvrdit, že rodiče se na mém životě podepsali negativně a velmi silně. Když se bratr odebral do Kanady, kde založil rodinu a moje máma s tátou to měli daleko za svým miláčkem, jejich náklonnost se otočila mým směrem. Ale to už jsem byla já srdcem jinde.

Nejkrásnější okamžiky?

Možná v teráriu u svých hadů, které jsem chovala, nebo u svých náhradních ratolestí, dětí z přírodovědeckého kroužku stanice mladých techniků a přírodovědců. To byli moji miláčkové. Ještě dnes se za mnou občas některý v domově důchodců zastaví.

A povídají něco o nejkrásnějších okamžicích dětství, zatímco já tiše přemýšlím, zda jsem měla to své vlastní.

Myslela jsem, když mi zemřela v mých pětačtyřiceti letech maminka, že se otec ještě víc citově přimkne ke mně, ke své dceři, kterou možná nemohl mít tolik rád, když mu to jeho manželka, má matka „zakazovala“, jelikož favoritem byl přece vždycky Michálek.

Také jsem něco takového z otcovy strany začala cítit, vedla jsem s ním dlouhé rozhovory o životě, o naší rodině a hlavně o svém dětství a zdálo se, že chápe, kde se v mém případě stala chyba.

Byla jsem ráda, že mi konečně naslouchá, že se o mě zajímá, to byl pocit, který jsem do té doby moc neznala.

Bratrovi nic nepovím

Ale mé schůzky s ním se stávaly stále smutnějšími, protože byl náhle duchem stále více vzdálený. A pak tu byl ten krutý verdikt lékařů: alzhemier je velmi progresivní!

Můj otec odešel velmi záhy, aniž bohužel stačil zcela pochopit smysl toho, co jsem se mu tak moc snažila říct. O to více jsem jeho odchod oplakala. A po jeho smrti mi zůstaly jen ty křivdy, smutné vzpomínky a nikdy nevyřčené výčitky.

Mému bratrovi jsem se o nich nikdy ani slůvkem nezmínila. A ani se o nich do smrti nezmíním. On je tím, který sice dostal větší porci lásky od svých rodičů, ale nezaslouží si, abych mu cokoli vyčítala.

Ostatně, možná by ani nic z toho nepochopil, když mu dodnes nedošlo, jak mizerně jsem se celý život cítila. Odpovídá to přesně starému přísloví „Sytý hladovému nevěří“? Trošku hloupý příměr, ale možná tak nějak sedí…

Věra (66), východní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může