Možná je to v některých rodinách jinak. Možná mají rodiče své děti rádi všechny stejně. Já jsem se ale pro tenhle ideál nenarodila. Mého bratra měli vždy všichni o mnoho raději.
Vlastně jsem tu matčinu chybu dlouho neřešila a ani moc nevnímala. Žila jsem s tím, že měla mého o pět let mladšího bratříčka raději než mě a ani mi to nepřišlo moc zvláštní. Až když jsem přišla do puberty, začalo mi to vadit čím dál tím víc.
V té době už člověk totiž vnímá mezilidské vztahy jinak, než tomu bylo v dětství. Najednou mi došlo, že dostávám méně péče a lásky, než můj mladší sourozenec a zdálo se mi, že si takové opomíjení nezasloužím.
Vždyť jsem byla opravdu hodné dítě svých rodičů, nemohli si na mě ani v nejmenším stěžovat. Známky ve škole jsem měla perfektní, mé chování bylo vzorné, žádné úlety ani v těch protivných pubertálních letech. Ale bylo to tak.
Moje máma mě měla bohužel méně ráda než Míšu, mého brášku. Když se Michael narodil, vnímala jsem to jako radostnou událost.
Jak jinak to brát, když všichni kolem vás jsou jako v sedmém nebi, tváří se, že přijde někdo jako Ježíšek a že se stane něco úžasného, snad skoro zázrak.
Zázrak v peřince
Myslela jsem, že ten zázrak se bude týkat i mě, ale týkal se mě jaksi v opačném smyslu, než jsem očekávala. Na svět přišel někdo, kdo si od rodičů vzal skoro celou lásku, která byla předtím určena mně.
Všechno, vlastně celý svět, se začal točit okolo mého malého sourozence, okolo toho uřvaného zázraku v peřince, věčně brunátného zoufalým pláčem.
Tím bolestínstvím, které s postupujícím věkem doznalo rafinovanější podoby tichého tajemného zoufalství, si mou mámu omotal kolem prstu. Vím o tom něco teprve teď, kdy nad tím už tolik let stále dokola přemýšlím. Ale jinak to prostě být nemůže.
Jistě každého napadne, že v rodině, která v našem případě byla takzvaně úplná, čili naši byli stále svoji, nikoli rozvedení, měl hlavní slovo jistě ještě chlap. Ano… táta byl tady. Fyzicky určitě.
Šlo také o ty dárky
Abych mu nekřivdila, uměl mě pohladit, uměl říct hezké slovo, a když jsem byla smutná, našel si pár minut, aby mě ukonejšil. Ale skutečně jen pár minut. Ty ostatní desítky minut a hodin zůstaly opět pro Michálka.
A nebyla to jen láska, ta nehmatatelná veličina, šlo koneckonců i o ty hmotné statky. Bratr dostal k narozeninám kolo, já dvě knihy o životě pralesních zvířat.
Ano, byl to můj koníček, učit se o exotické fauně, ale přece jen takové terárium s hadem, to by bylo něco… A nemusel by to být ani had, stačila by kočka domácí, nebo podobný mazlíček, ale o tom jsem si mohla nechat zdát.
Budu příliš nespravedlivá a zaujatá, když svalím na své rodiče vinu za skutečnost, že jsem si nenašla muže, že jsem neměla děti a vlastně dožívám jako ta stará panna, se svými křivdami?
Možná trochu, ale troufám si tvrdit, že rodiče se na mém životě podepsali negativně a velmi silně. Když se bratr odebral do Kanady, kde založil rodinu a moje máma s tátou to měli daleko za svým miláčkem, jejich náklonnost se otočila mým směrem. Ale to už jsem byla já srdcem jinde.
Nejkrásnější okamžiky?
Možná v teráriu u svých hadů, které jsem chovala, nebo u svých náhradních ratolestí, dětí z přírodovědeckého kroužku stanice mladých techniků a přírodovědců. To byli moji miláčkové. Ještě dnes se za mnou občas některý v domově důchodců zastaví.
A povídají něco o nejkrásnějších okamžicích dětství, zatímco já tiše přemýšlím, zda jsem měla to své vlastní.
Myslela jsem, když mi zemřela v mých pětačtyřiceti letech maminka, že se otec ještě víc citově přimkne ke mně, ke své dceři, kterou možná nemohl mít tolik rád, když mu to jeho manželka, má matka „zakazovala“, jelikož favoritem byl přece vždycky Michálek.
Také jsem něco takového z otcovy strany začala cítit, vedla jsem s ním dlouhé rozhovory o životě, o naší rodině a hlavně o svém dětství a zdálo se, že chápe, kde se v mém případě stala chyba.
Byla jsem ráda, že mi konečně naslouchá, že se o mě zajímá, to byl pocit, který jsem do té doby moc neznala.
Bratrovi nic nepovím
Ale mé schůzky s ním se stávaly stále smutnějšími, protože byl náhle duchem stále více vzdálený. A pak tu byl ten krutý verdikt lékařů: alzhemier je velmi progresivní!
Můj otec odešel velmi záhy, aniž bohužel stačil zcela pochopit smysl toho, co jsem se mu tak moc snažila říct. O to více jsem jeho odchod oplakala. A po jeho smrti mi zůstaly jen ty křivdy, smutné vzpomínky a nikdy nevyřčené výčitky.
Mému bratrovi jsem se o nich nikdy ani slůvkem nezmínila. A ani se o nich do smrti nezmíním. On je tím, který sice dostal větší porci lásky od svých rodičů, ale nezaslouží si, abych mu cokoli vyčítala.
Ostatně, možná by ani nic z toho nepochopil, když mu dodnes nedošlo, jak mizerně jsem se celý život cítila. Odpovídá to přesně starému přísloví „Sytý hladovému nevěří“? Trošku hloupý příměr, ale možná tak nějak sedí…
Věra (66), východní Čechy
