Vzduch prořízl důrazný hlas tanečního mistra: „Pánové, zadejte se!“ V sále to zašumělo. Mladí tanečníci se rychle sunuli ke svým vyvoleným.
Děvčata se modlila, aby nezůstala na ocet. Já jsem se nebála, věděla jsem, že přijde. A nezklamal mě ani teď. „Smím prosit?“ uklonil se s úsměvem. Přijala jsem nabízenou ruku. Za chvilku už jsme se vlnili v rytmu pomalého blues.
Zavřela jsem oči, nechala se vést svým tanečníkem. Bylo nám šestnáct a všechny společné chvíle odvál čas tak rychle, že jsem ani nestačila zamrkat. Vše začalo, když k nám na školu nastoupil v šesté třídě nový žák. Sedl si ke mně. „Marek,“ špitl. „Klára,“ usmála jsem se na něj.
Jeden večer vše změnil
Brzy jsme si začali vypomáhat během testů, psali za sebe omluvenky a krátce nato už jsme bez sebe nedali ani ránu. Pak přišel gympl, taneční, společná odpoledne venku, večery na koncertech a procházky. „Mám pro tebe dvě zprávy.
Jednu špatnou a druhou ještě horší,“ přiznal se mi po našem maturitním plese. „Po maturitě se stěhuji pryč,“ zašeptal. „Nechci hned jít zase studovat, chci cestovat, poznávat svět, lidi,“ vysvětloval. „To je přece skvělé!“ vyhrkla jsem a těžko vypotila úsměv.
„No, ale já nevím, jestli se ještě někdy vrátím,“ dodal a po jeho slovech zavládlo ticho. „A ta druhá zlá zpráva?“ podívala jsem se na něj. Poklekl přede mě na kolena. „Přerostla jsi mi přes hlavu, Klárko,“ špitl.
„Co to povídáš?“ zasmála jsem se, ale jeho vážný výraz mě umlčel. Nevěřícně jsem sledovala, jak se ke mně přibližuje. Když se dotknul svými rty mých, odstrčila jsem ho. „Ty ses dočista zbláznil!“ vykřikla jsem, nechala ho tam a utekla zpátky do sálu.
Tu noc jsem nemohla usnout. Co ho to jen napadlo? Láska? Ne, to přece nejde. Vždycky jsem ho vnímala jako parťáka do nepohody, ale myslela jsem si na jiné. Míchalo se ve mně zklamání, lítost a prázdnota, že já jeho city nejsem schopná opětovat.
Vážně musím ublížit člověku, na kterém mi tak moc záleží? Celý víkend jsem strávila jako ve snách. „Mám tě moc ráda,“ napsala jsem mu nakonec vzkaz, vložila do obálky a hodila do schránky. Doprovázelo mě hrozné tušení, že už nikdy nic nebude jako dřív. A nebylo.
Naše cesty se rozdělily
Od té doby jsme se vídali jen ve škole a povídali si jen o blížící se maturitě. Odmaturovali jsme, naposledy se objali a řekli si ahoj. Ani jsme netušili, že se neuvidíme tak dlouho. Možná bychom si to přece jen vyříkali.
Takhle jsem se jen dívala, jak odchází vstříc svému cestovatelskému snu, zatímco já si sbalila své věci a odešla na vysokou školu do Prahy. Občas jsme si napsali, ale nakonec se z toho stal jen zvyk na Vánoce a na narozeniny. A jeden rok už od něj lístek náhle nepřišel.
Krátké manželství
Dostudovala jsem, našla si práci a tam potkala Zdeňka. Mohla jsem na něm oči nechat. Šarmantní, přitažlivý, inteligentní, zkrátka v mých očích ideální chlap.
Nechával mi zprávy na stole s přáním hezkého dne, zval mě do divadel a na koncerty, lichotil mi a dával mi najevo, jak jsem pro něj výjimečná. „Vezmeš si mě?“ zeptal se mě po roce vztahu a já mu s radostí skočila okolo krku.
Sny o společné budoucnosti se ale brzy rozplynuly. Odešla jsem jednou z práce dřív, a když jsem přišla domů… Zastavil se pro mě celý svět. Sbalila jsem si věci a odjela do domu po mých rodičích v rodném městečku. Pryč od toho zrádce, pryč od té blonďaté asistentky, pryč ode všeho!
Setkání ve vlaku
Bloudila jsem pohledem skrze ušpiněné okénko ven na nádraží, když vtom jsem prudce zamrkala. Zdálo se mi to? Ne, skutečně to byl on! Zestárl, nechal si narůst strniště, ale ty jeho šibalské plamínky v očích nevyhasly ani během těch dlouhých let.
Všiml si mě také. Pousmál se. Všechen ten čas mezi námi jakoby zmizel a po prvotních rozpacích jsme se bavili jako kdysi. Vyprávěl mi nadšeně o svých cestách a zážitcích. Až nyní jsem si uvědomila, jak moc velkou ztrátou pro mě bylo naše vzájemné odcizení.
Všimla jsem si, že se mu na ruce třpytí snubní prstýnek, a ač jsem sama nechápala proč, zabolelo mě to.
Patříme k sobě!
Z nádraží mě doprovodil domů, rozloučil se se mnou. Sám se plánoval ve městě usadit a začít prý nový život. Byla jsem šťastná i nešťastná. Za týden mě pozval na večeři a já si nemohla nevšimnout, že prstýnek z jeho ruky zmizel.
„Rozvádím se, až včera jsem ho konečně sundal,“ vysvětlil mi. „To je mi líto,“ odvětila jsem rozpačitě. „Nemusí,“ usmál se. „Nerozuměli jsme si vlastně už od začátku. Takhle to bude lepší.
A pak, já stejně asi nedokážu v životě milovat víc než jednu ženu.“ Mrkl na mě. „Mrzí mě, že jsem tě tehdy od sebe tak odstrčila,“ přiznala jsem a políbila ho na tvář. On se sklonil a vyhledal mé rty. Tentokrát jsem už neuhnula.
Dodnes děkuji osudu, že mi dal druhou šanci na štěstí, kterou jsem si už utéct nenechala.
Klára J. (59), Praha
