Už jsem to zažila, a nebylo to nic příjemného. Mám znovu opustit muže kvůli jinému, i když to nemusí vyjít?

Vdávala jsem se poměrně brzy, již v osmnácti, a brzy jsem měla děti (v devatenácti). Už po pár letech vztahu jsem ale pochopila, že můj první muž nebyl ten pravý. Ale rozvést se?

Rodina by mne vydědila, sousedé by se mnou nemluvili, přišla bych o přátele a o sporech se svým mužem ani nemluvím. Tehdy to bylo nemyslitelné, ačkoli jsme nebydleli na malém městě.

Nechtěla jsem jim ničit dětství

S mým prvním mužem mám dvě děti. Dceru a syna, a právě oni byli tím důvodem, proč jsem od svého manžela dlouho neodcházela. Nechtěla jsem jim kazit dětství, jak mi bylo podsouváno.

Netuším, jestli jsem ve skrytu duše sbírala odvahu, že až dospějí, rozhodnu se žít tak, abych byla šťastná já. Děti však vyrostly, byly již dospělé, stále ale žily s námi.

A přece jen jsou to stále děti, byli jsme všichni rodina a rozbití vztahu by je stejně vzalo.

Nevěru jsem ani neskrývala

S manželem jsme se ani moc nehádali. Nebyl na mě ani zlý. Jen jsem prostě cítila, že se k sobě nehodíme. Měli jsme postupem času na různé věci rozdílné názory, kaž-

dý jsme měli jinou představu o trávení dovolené. A tak se muselo stát, že jsem jednoho dne potkala někoho, s kým mi bylo dobře. Bylo to tehdy v podniku, kam jsme šly s kamarádkami, a já jsem se s oním mužem dala do řeči. Vyměnili jsme si telefonní čísla a po krátké době si domluvili schůzku.

Chtěla jsem pro něj udělat vše

Z pár nevinných setkání se vyvinul vztah, který se nakonec stal osudným mému prvnímu manželství. Muž přišel na to, že jsem mu nevěrná, a já jsem ani nezapírala. Přišel rozvod. Dcera se synem se odstěhovali z našeho domu a naše vztahy ochladly.

To mě mrzí nejvíc. Sice jsme spolu mluvili, ale bylo to hodně odměřené. Bohužel já jsem byla pro ně viník rozpadu rodinného krbu. Přece jsem ale nemohla celý život obětovat klidu v rodině!

Dům jsme prodali, já jsem začala žít s mužem, s nímž jsem podváděla svého prvního. Byla jsem zamilovaná až po uši, ale zároveň vyčerpaná. Přece jen mi nebylo dvacet.

Neměla jsem ze sebe dobrý pocit, protože jsem už dlouho neměla čas na sebe a cítila jsem se zanedbaná. Návštěva kosmetického salonu a nákupy v pár buticích by to spravily, na to jsem ale po rozvodu neměla peníze.

Chtěla jsem udělat všechno pro to, abych se svému vyvolenému líbila. Byla doba, kdy jsem uvažovala o plastice, na kterou bych si snad i půjčila peníze. Tak moc jsem o svého nového partnera stála.

Najednou se změnil

V kontextu událostí za několik let poté mi to přijde absurdní. Nebudu ale předbíhat. Svého milence jsem si vzala za manžela. Dlouho jsem byla přesvědčená, že to bude lepší než vztah předchozí.

Ano, bylo to sice jiné, ale dostalo se to do fáze, kterou jsem prožívala v prvním manželství. Můj první muž byl nekomunikativní, druhý sice mluvil více, ale zase byl často nerudný. Nechápala jsem, že není empatický.

Když měli například naši přátelé problémy, nebyl nadšený, když jsem jim chtěla pomoct, často to odbyl slovy, že je to zbytečné. Jiné to nebylo ale ani v případě rodiny.

Nenapadlo mne, že ten muž, kvůli kterému jsem kdysi šílela, bude brzy tím, kterého uvidím jako svého prvního chotě.

Potkala jsem toho pravého?

Nezažila jsem to, jak se říká, že když odejde láska, zůstane přátelství a úcta. To nenastalo s prvním ani s druhým mužem. Uplynulo několik let a já zažívala ten stejný stereotyp. A tak se objevil někdo další.

Třetí… Časem jsem si totiž všimla, že se mnou laškuje jeden z kolegů. On to sice dělal déle, ale nevšimla jsem si toho, když jsem ještě v druhém manželství neházela flintu do žita. Zájem kolegy mi lichotil, když jsem se v manželství opět cítila nešťastná.

Nová dostaveníčka, nový život

Opět mám své tajemství. Začala jsem se scházet s někým, kdo nebyl můj manžel. Naše rande jsou tajná. Aby o nás nikdo nevěděl, tak se scházíme v hotelích. Když si v práci vezmu dovolenou, neřeknu o tom svému muži.

Každé ráno odejdu z domova jako do práce, večer přijdu, ale přitom dny trávím s milencem v zázemí za městem. Vím, že mne možná čeká okamžik, kdy opět budu stát na rozcestí. Budu se znovu rozvádět?

Dostala jsem strach

Přiznám se, že když jsem začala přemýšlet o budoucnosti, najednou jsem si uvědomila, že můj milenec zase není muž, kterého bych chtěla za svého třetího manžela. Na povyražení to je dobré, dodává mi sebevědomí, ale vzít se?

Zároveň ani s manželem nejsem šťastná. Nevím, jak z toho ven. Navíc další věc, která mne svazuje, je skutečnost, že se o našem vztahu musí dozvědět kolegové. Pokud to již netuší. A ti to mohou snadno rozšířit dál.

Zatím pořád váhám

Napadlo mne dát výpověď, abychom alespoň nebyli nikomu tak na očích. Možná i ve skrytu duše doufám, že se ztratím i svému milenci. Protože nevím, co opravdu chci. Toužím po pozornosti a obdivu. Ocitla jsem se na rozcestí. Ale už vím, jak to může dopadnout.

Možná to bude zase stejné. A stojí mi to za to opustit manžela? Navíc, když vím, že tyto příběhy mají podobné začátky a konce? Ulevuje mi se z toho vypsat. Třeba nyní, když píšu svůj příběh. Samotnou mě zajímá, jaký bude mít konec.

Helena P. (55), Praha