Už je to šestnáct let, co se nám Simonka ztratila. Stále ještě věříme na zázrak, naděje umírá poslední.

Ten osudný den slavila Simonka šesté narozeniny. Pozvali jsme všechny její kamarády ze školky na zahradní party. Tehdy jsme bydleli na kraji města v pěkném domečku se zahradou.

Vyšlo krásné počasí a já, ještě s mojí sestrou, jsme dětem připravily pohoštění, velký dort a spoustu zábavy a legrace. Děti se proháněly po zahradě a Simonka jen zářila štěstím.

Tancovala, poskakovala ve svých nových šatičkách a byla moc pyšná na to, že má svou vlastní party. Také se těšila, až půjde do školy. Bohužel, k tomu už nedošlo…

Schovala se navždy

Jednou z posledních her odpoledního setkání měla být oblíbená hra na schovávanou. Děti se rozutekly po zahradě a domě, aby dobře našly ten nejlepší úkryt. Naposledy jsem viděla svou dceru, jak se krčí za vysokým smrkem, který nám rostl v rohu zahrady.

Za ním byl už jen kompost. Všechny děti se postupně odtajnily, jen naše Simonka nebyla k nalezení. Zpočátku jsme všichni mysleli, že je to součást hry, a začali jsme Simonku hledat. Jenže ona opravdu nikde nebyla! Hra se změnila v horor.

Moji dceru hledalo celé okolí, později i policie, dobrovolní hasiči, prostě všichni. Stopy nikde.

Kam mohla zmizet?

Nikdo nechápal, jak mohla tak nepozorovaně zmizet. Všem bylo jasné, že sama jen tak ze zahrady neodešla. Jak to, že jsme si nikdo nevšiml, že by ji někdo odvedl? Ani po těch nekonečně dlouhých šestnácti letech to nedokážu pochopit. Tolik slz jsem prolila, často mě při vzpomínce na ni hodně píchlo u srdce.

Pátrání skončilo

Ještě nějaký čas se po Simonce oficiálně pátralo, ale marně. Najali jsme si detektiva, zkoušeli senzibily. Všechno ale bylo bez výsledků. Hledat jsme nepřestali, ani když se nám narodil syn Patrik. To už jsme se přestěhovali daleko od té prokleté zahrady.

Dlouho jsem věřila, že Simonka sice není s námi, ale žije. Naděje časem slábla. A dnes si myslím, že ji nikdy nenajdeme, protože už není. Nějak cítím, že jsem ji nadobro ztratila.

Blanka S. (51), Kolín