Někdy je těžké udělat dobrý skutek. Třeba když vás prosí o pomoc bezradné, toulavé kočky a vy dobře víte, že váš muž nemůže tyhle šelmy ani vidět.

Manžel nemá rád kočky, připadají mu falešné a nevyzpytatelné. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo přinést nějakou domů, vím, že by zuřil, a jsem ten poslední člověk na světě, který by vyhledával hádky. Ale osud rozhodl jinak.

Není tomu tak dávno, co jsem snídala venku a koukala do zeleně, protože to uklidňuje. Přes zahrádku občas nějaká ta míca přeběhne, na to jsem zvyklá, ale tohle bylo jiné. Uviděla jsem prazvláštní dvojici. První kočička byla pěkná, mourovatá, ta druhá mnoho krásy nepobrala.

Byla hubená, srst zbarvenou došeda, na několika místech pelichala a taky dost kulhala. Lehla si na zem a vypadala zoufale. Její společnice byla, jak jsem vytušila, nejspíš sourozenec. Bezradně mňoukala.

A co Bohouš?

O cosi mě prosila. „Asi máte hlad, holky, co? A co je tamté? Je zraněná?“ Došla jsem pro mléko a piškoty a nalila je do dvou plastových krabiček od polárkového dortu. Hezká se nehnula a hleděla na kulhavou sestru.

Ta se těžce zvedla a ponořila čumáček do mléka, teprve tehdy se hezčí kočička odhodlala najíst rovněž. Pochopila jsem, že se o sestřičku stará a strachuje. Cosi ji zranilo tlapku, možná na silnici, možná to byl důsledek nějaké kočičí rvačky. Bylo dobře, že Bohouš ještě spal, tohle by neviděl rád.

Hezká mě po celou dobu, co se se sestrou cpaly, pozorovala, jako by přemýšlela, co jsem zač. Jsme v nouzi a rády bychom se tu zabydlely, říkaly její oči. Jsem k smrti unavená, sestra pochroumaná. Musí hodně jíst a odpočívat. Uděláš dobrý skutek? „To bych ráda,“ povzdechla jsem si.

Všechno vím

Krabičky od polárkového dortu jsem schovala pod keře černého rybízu a vydala se na nákup kočičího žrádla. Ještěže je Bohouš nejroztržitější chlap na světě! To se mi hodilo.

Netušil, že máme dva nové strávníky, nevšiml si, že jsem koupila přepravku na kočky a tajně navštívila veterináře.

A ty dvě, Hezká a Malá, jak jsem je pojmenovala, jako by pochopily, že se musejí schovávat. Sídlily v keřích a přes den se téměř neukazovaly. Leč pravda obvykle dřív či později najevo vyjde.

Jednou se Bohouš vrátil z práce dřív a přistihl mě ve starém houpacím křesle nikoli samotnou:

Spaly na mně Hezká i Malá. „Všechno vím,“ houkl. „Potkal jsem Jardu.“ Jarda byl veterinář. „Ta malá je nemocná a ta větší se o ni bojí,“ vysoukala jsem ze sebe. Můj muž se ukázal jako ryzí charakter. „Snad si zvyknu,“ zabručel a šel si pustit v televizi fotbal.

Romana (65), východní Čechy