Když si náš syn konečně přivedl nevěstu, byla jsem štěstím bez sebe! Táhlo mu už na čtyřicet a já se obávala, že nám zůstane na krku!
Když u nás začali spolu bydlet, chtěla jsem, aby se Martina cítila jako doma. Na první pohled se mi zdála skromná a milá. Zpočátku se nás ale docela stranila. Bydleli v Ivanově půdní přestavbě, což byl jeden velký obytný prostor.
„Jen se tu potřebuje trochu usadit! Netlač na ni,“ klidnil mě můj manžel.
Dokázala nám lichotit
Když byli mladí u nás na jídle, Martina vždy hned automaticky vstala, uklidila ze stolu a rovnou i umyla nádobí. Také nás moc těšilo, že si našeho syna nemohla vynachválit.
„To je zásluha rodičů, že je Ivan tak šikovný a pozorný,“ řekla třeba a já se dmula pýchou. Když ji Ivan požádal o ruku, měli jsme velikou radost. Zaplatili jsme jim hostinu a k tomu jsme jim darovali pozemek, který jsme měli nedaleko.
Bylo jasné, že v jedné místnosti by se s dítětem a nejlépe několika, nemohli dlouhodobě tísnit. Počítali jsme, že do tří let by mohli bydlet ve vlastním.
Stále se nás stranila
Náš Ivan k nám chodil často, zato Martina byla čím dál zdrženlivější. Několikrát jsem ji pobízela, aby kdykoliv přišla, ale jí se evidentně moc nechtělo, a já ji nemohla nutit a bouchat na dveře jsem jí nechtěla.
Jen když jsme občas jeli nakoupit, tak jsem na ni volala, jestli něco nechce. Nechtěla nikdy nic, i když jsem jí nechala v chodbě upečené buchty, ovoce ze zahrady, bramboráčky, cokoliv. Dokud si to nevzal Ivan, Martina to tam nechala ležet.
Mrzelo mě to, ale nemohli jsme s tím nic dělat. To horší ale mělo teprve přijít!
Mizelo nám jídlo
Po nějaké době jsem si všimla, že nám doma mizí věci. Byla jsem přesvědčena, že jsem kupovala dvoje vajíčka, dobré sýry, uzeniny. Ale najednou jsem je nemohla v lednici najít.
Pepa se smál, že jsem senilní, a já chvíli také pochybovala nad svým zdravým rozumem.
Podivné věci se děly
Když se nám ze záchodu začal ztrácet i toaletní papír, ptala jsem se Ivana, jestli si ho u nás vzal. Odpověděl, že ne. Mně to bylo jedno, dala bych jim všechno, ale takhle mi to vrtalo hlavou. Mizící věci bez důvodu a vysvětlení. To nemám ráda!
Jednou v neděli jsem smažila řízky, ale na oběd přišel jen Ivan. Už jsem to dávno přestala řešit, Ivan tvrdil, že se mnou jeho žena žádný problém nemá, ale já si myslela své.
Načapali jsme ji
Každou neděli jezdíme s Pepou na výlet, takže i teď jsme se sebrali, že pojedeme. Ivan šel na kolo a Martina zůstala sama doma. Po pár metrech jsem si uvědomila, že nemám telefon, tak jsme se ještě vrátili.
Jak jsem otevřela dveře do chodby, Martina stála na schodech. Evidentně právě vyšla z naší kuchyně. V náruči měla jídlo a v puse řízek. Jak mě spatřila, lekla se tak, že vyhodila všechno do vzduchu a zřítila se ze schodů.
Vím, co je zač
Běžela jsem rychle pro Pepu, naložili jsme ji a jeli do nemocnice. Ona měla zlomenou nohu a já důvěru v ní. Na druhou stranu jsem byla ráda, že nejsem blázen a ona nám skutečně celou dobu kradla jídlo.
„Proč sis o to prostě nepřišla říci?“ ptala jsem se jí, ale nedokázala mi na to odpovědět. Našim chlapům jsem neřekla, při čem jsem ji načapala. Je to takové naše tajemství, ale já na ni změnila názor.
Dana H. (59), Ostrava
