Moje babička Evička nebyla svatoušek, což jsem zjistila z jejích starých zápisků, na které jsem narazila při vyklízení její chaloupky.

Babiččin příběh mi trochu připomínal ten můj, už jsem se k němu ale nemohla vrátit. Její deník zmizel z povrchu zemského.

Vyklízení půdy

Asi rok po smrti babičky jsem se dostala k tomu, abych probrala věci na půdě její chaloupky. Místnost plná starého harampádí a prachu vypadala slibně. Myslela jsem si, že najdu nějaký zajímavý poklad.

Kromě retro módních kousků prožraných od molů a starých časopisů mi dlouho nic zajímavého pod ruku nepřišlo. A pak jsem narazila na zápisník psaný rukou mojí babičky.

Zamilované příběhy

Na prvních stránkách byly její nejznámější recepty. Pak text pokračoval mnohem zajímavěji. Byla tam báseň o lásce k nějakému muži, který rozhodně nebyl mým dědečkem. Můj děda měl krejčovskou dílnu, ten druhý pán se živil jako kovář.

Následovaly lechtivé texty z babiččina milostného života a já pochopila, že tou dobou už byla vdaná za dědu. Svého kováře však bláznivě milovala i po svatbě.

Prožívala jsem to samé

Nevím, jestli je úplná náhoda, že jsem se začetla do příběhu právě v tu dobu. Sama jsem měla před svatbou, chystala jsem se vzít si muže, kterého mám moc ráda. Řekla bych, že asi jako nejlepšího přítele.

Vášnivou a spalující láskou jsem ale hořela k jinému, stejně jako babička. Děda byl tehdy pro babičku lepší partie. A jak jsem četla dál, proplakala mnoho nocí před svatbou, po ní, a dokonce i další roky.

Sama se kritizovala za to, že si nemá nač stěžovat, protože děda byl moc hodný chlap. Stejně ale jednou za čas utíkala za oním „kovářem“. Představovala jsem si babičku, která si o tom neměla s kým promluvit, jak chodí tajně na půdu a svěřuje se deníčku.

Četnost zápisů nápadně řídla, ale čas na pár vět si našla i na sklonku života. Na svou životní lásku nikdy nezapomněla.

Svoji rodinu milovala

Lámala jsem si hlavu, zda nedělám chybu, když se budu třeba zbytek života trápit pro jiného. Ten se ale rozhodl pro život bez závazků, a to jsem nechtěla přijmout. Zatoužila jsem ukázat ten poklad mámě a zjistit, jestli třeba něco neví o tajemném kováři.

Jenže deníček náhle zmizel. „Mami, přísahám, měla jsem ho v kuchyni,“ bědovala jsem. „Možná je to takhle lepší, babička by deník nikomu ukazovat nechtěla. Musela na něj ke stáru zapomenout.

S dědou vypadala šťastná, tak nech příběh příběhem,“ řekla mi máma, která tušila, že mám před svatbou zaječí úmysly. Měla pravdu, babička naši rodinu milovala.

A i když celý život vzpomínala na milence z mládí, možná to takhle bylo lepší, než kdyby za ním utekla. Kdo ví, třeba by s ním nakonec ani šťastná nebyla.

Johana K. (50), Jičín