Už jsme ho všichni dobře znali. Můj muž, hypochondr, měl celý život smrt na jazyku. Už mu to nikdo nevěřil, a to se mu stalo málem osudným.

Pamatuji si, jako by to bylo včera, na to první divadelní představení, které mi můj novopečený manžel předvedl krátce po svatební noci. Cloumal se mnou v křeči a chroptěl: „Volej rychle záchranku, hrozně mi buší srdce!“

Letěla jsem k telefonu. Houkající sanitka dorazila za šest minut, chvíli se s nimi dohadoval, že chce vrtulníkem do Prahy, až ho konečně snesli ze schodů na nosítkách.

Diagnóza

Kvílel na celý panelák, že umírá. V sanitce mu naměřili normální tlak, což ho naštvalo. Jela jsem s ním a třásla se strachy. Posadili nás do čekárny, muž naříkal a já křičela na sestru, ať někoho zavolá, že jde o minuty.

Doktor konečně dorazil! Lukáš podstoupil všechna možná vyšetření – a diagnóza byla: „zaražené větry“. Dostal léky na trávení a jelo se domů. A to byl začátek našeho společného soužití…

Lukáš není líný chlap, ovšem nesmí se mu zrovna udělat mdlo z ledvinových kamenů či ptačí chřipky.

To podle toho, o čem se ten den dočetl nebo co viděl v televizi. Období pandemie byl pro nás očistec. S postcovidovým syndromem se dle svého názoru potýká dodnes.

Chodí po lékárnách a cpe do sebe potravinové doplňky. Nejvíce jsem to samozřejmě vždy odnášela já. Byla jsem přece jeho manželka, která mu musela foukat bebíčka a vařit lektvary.

Vždycky mu bylo hůř

Nikdy jsem si nemohla dovolit marodit. Ať mi bylo jakkoli zle, jemu bylo vždycky hůř. Dokonce i během porodu, když se dostavily bolesti, mi tvrdil, že má žlučníkový záchvat a do porodnice mě musel odvézt soused.

Když si náhodou našel modřinu a nemohl si vzpomenout, že by se uhodil – byla to zaručeně leukemie. Pak měl jednou v létě moc velkou žízeň, z čehož si diagnostikoval cukrovku. Se vším běhal k praktické lékařce, která z něj šílela.

A jak čas šel, přišla chvíle, kdy se mu to šeredně vymstilo. Zase mě v noci vzbudil: „Nemůžu dýchat a strašně mě tlačí na hrudníku. Volej sanitku!“ Zabručela jsem, že to budou zase „zaražené prdy“.

Po chvíli jsem ale slyšela vedle sebe divné zvuky, které nikdy nevydával. Rozsvítila jsem.

Proč nevstává?

Manžel dělal hadrového panáka s očima v sloup. To jsem ale už taky znala. „Co to zase hraješ za divadlo?“ Zhasla jsem a spala dál. Vzbudil mě budík, podívala jsem se na manžela a on spokojeně spal. Šla jsem udělat kafe. Pak mi ale přišlo divné, že nevstává!

„Vstávej, přijdeš pozdě do práce!“ On ale nic. Sáhla jsem mu na tep, byl slabý. Lekla jsem se. Záchranka přijela hned. Mého muže odnášeli na nosítkách tentokrát oprávněně. Byla jsem psychicky úplně na dně. Byla to moje vina! Jestli zemře, do smrti si to neodpustím!

V nemocnici ho naštěstí dali dohromady, ale to jen díky tomu, že byl jinak zdravý jako rybička. Doktorům jsem vysvětlovala, proč jsem nevolala už v noci. Chápali mě, protože ho znali. Vždyť k nim s „infarktem“ přijel několikrát! Dnes je Lukáš v pořádku, ale musí si na sebe dávat pozor.

Marta (71), Liberec