Měla jsem vždy pod stromečkem hezčí dárky, jedla lepší jídlo, chodila lépe oblékaná. Můj bratr na tom byl mnohem hůř a jednoho dne jsem se dozvěděla proč. Život umí být krutý…
Mám staršího bratra. O dva roky. Odmalička jsem k němu vzhlížela, byl pro mě přirozenou autoritou. Ovšem to se nedalo říct o našem tátovi, který si od od nás úctu a poslušnost vynucoval docela drsně.
Takže později, když jsem si dala můj dosavadní život do všech souvislostí, v mých očích klesl otec naopak velmi nízko a jeho práskání řemenem o zeď pro výstrahu mi už nenahánělo strach, ale vyvolávalo to ve mně opovržení.
Měla jsem všechno
Můj bratr Bořek byl už od dětství citlivý hoch a dalo se s ním v klidu mluvit o všem, což vlastně platí dodnes, kdy si k němu chodím pro radu, či přímo postěžovat na život, nebo jen tak poklábosit.
Ale neměl snadný život a já pořád cítím podíl své viny, ačkoliv už mi on sám stokrát vysvětlil, že na jeho mizerném dětství ani tu nejmenší vinu nenesu.
Jenomže jak se necítit provinile, když já jsem byla ten ze dvou sourozenců, jehož rodiče nosili na rukou, podstrojovali mu a všemožně ho hýčkali, zatímco ten druhý byl bit, odstrkován, vysmíván a ponižován, o nějakých dárcích, nebo citlivém zacházení, se nedalo vůbec hovořit.
Žila jsem v takové divné atmosféře od narození, takže ze začátku mi to přišlo normální, ale jak jsem šla do puberty a v hlavě se mi začaly rodit vlastní názory, začala jsem se nad chováním rodičů vůči Bořkovi zamýšlet.
Proč já mám pokojíček krásný, s drahým nábytkem a gramofonem, ale bratříček má jen cimru, která byla kdysi komorou pro nějaké haraburdí a není tam ani pořádné okno, jen úzký světlík? Proč já jsem dostala po večeři dort, ale Bořek jen jablko?
Proč pod stromečkem na Vánoce zabírá většinu místa drahá souprava pro malování obrazů se stojanem a paletou, ale můj bratříček tu našel jen zabalené pantofle? Tohle všechno mi bylo stále víc a víc nepříjemné a začala jsem se mámy opatrně ptát.
Krčila rameny a mlčela. Mlčela jako hrob a její mlčení nás provázelo celý život. Celý její život, který nebyl příliš dlouhý. Možná se právě jím tolik trápila, že to nevydrželo její srdce.
Tajemství prozrazeno
Ale já jsem se přesto nakonec dozvěděla, proč musí bráška snášet taková příkoří. Prozradila mi to tetička, matčina sestra Monika. Jednou jsem byla u ní, protože máma mě poslala pro mouku, která jí došla, a já jsem se zdržela. „Co máma peče?“ zabručela teta.
Asi bábovku, táta bude mít narozeniny a má ji rád,“ odpověděla jsem. „Hmm, tak ať ji zase nepřipálí,“ utrousila teta. „Určitě si dá záležet,“ řekla jsem. Chvíli bylo ticho a já jsem pila mléko z hrnku, který přede mě teta postavila.
„Bráchovi nikdy nic neupekla,“ vypadlo ze mě. Monika se na mě podívala, bylo na ní vidět, že přemýšlí, jestli to má říct, nebo ne. Pak řekla: „No, holka, on to tak úplně tvůj brácha není, víš…“
K někomu je krutější
Větu nedokončila, ta nevyřčená slova zůstala viset ve vzduchu. Myslím, že jsem zbledla, nevím. Každopádně se mi udělalo špatně. Ruka s hrnkem se mi roztřásla, mléko teklo na zem a za chvíli se mi třásla i brada.
To když mi tetička začala vysvětlovat, že Bořek je jen mým vzdáleným pokrevným příbuzným. Otec ho měl s nějakou paní, která mu Bořka nechala na krku jako mimino a odešla do světa, jako kdyby žádné dítě neexistovalo. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Je možné, že existují takové mámy? Teta mi na tu otázku odpověděla, aniž jsem ji položila. „Jo, holka, jsou i takové matky. Svět je vlastně krutý místo. K někomu krutější.“ Vzala jsem pytlík mouky a v slzách se odebrala k domovu. Máma slova tetičky potvrdila.
A na svou omluvu něco mumlala, ona by prý na něj taková nebyla, ale když „náš taťka nechce pro něho žádný extrabuřty“. Namítala jsem, že nic extra nedostává, že „extrabuřty“ dostávám já, ale matka se zase pohroužila do svého mlčení.
Už jsem z ní nedostala ani slovíčko. Možná se otce opravdu bála, nevím, nikdy mi nic neřekla. Později mi došlo, že náš otec svého syna odstrkoval, protože se za něj z nějakých neznámých důvodů styděl. Nešlo mi to do hlavy.
Bořek přece nebyl žádný hlupák, jen byl takový zakřiknutý, ale na tom určitě neslo vinu chování mých rodičů. Prostě ho neměli rádi.
Matka ho považovala za nutné zlo a táta za zbytečný krk, který je potřeba živit, co se dá dělat, sociální pracovnice jsou zvědavé a dotěrné…
Patří ke mně pořád
Nakonec se Bořek dočkal dospělosti, vyučil se řezníkem, tehdy ho vzal náš otec na milost, protože tušil, že mít v rodině řezníka není k zahození v žádné době.
Vdala jsem se dobře, snad i velmi dobře a cítila jsem povinnost bráškovi vynahradit ten nedostatek lásky. Zvu ho každý rok na Vánoce k nám domů, ale nejen na ty svátky. Slavíme jeho narozeniny, kupuji mu co nejkrásnější a drahé dárky a mé děti ho milují.
On zůstal bezdětný, žije sám. Tuším, co za tím jeho strachem pořídit si rodinu, vězí. Ví, jaké je to riziko. Co kdyby svým dětem vybral špatnou mámu, tak jako tomu bylo v jeho případě?
Byla by schopna své dítě opustit, jak to udělala jeho vlastní máma, kterou už nikdy nespatřil? Nikdy jsme o tom nemluvili, ale myslím, že si rozumíme dokonale. Je to můj milovaný brácha.
Lenka (62), Most
