Nikdy mě neměla ráda protežovala moji mladší sestru. Ona byla v jejích očích dokonalá a já její velké zklamání. Nejhorší bylo, že jsem tomu časem uvěřila.
Měla jsem velkou radost, když se moje mladší sestra narodila. Byla jsem o pět let starší a dodnes si pamatuji, když ji máma přivezla z porodnice. Netušila jsem, že v ten okamžik skončilo dětství. Na sestru jsem nesměla sáhnout, natož se k ní přiblížit. Jednou jsem si ji chtěla pochovat, ale následoval bolestivý výprask vařečkou.
Totálně mě zazdili
Máma na mě neustále křičela a nikdo se mě nezastal. Táta mě nevnímal a babička, která s námi bydlela, byla s mámou zajedno. „Jsi nešika a k naší Barunce do pokojíčku nechoď!“ zasyčela na mě máma a babička na mě hrozivě kynula prstem.
Chtěla jsem rychle z domu
Zvykla jsem si a sestru milovala. Jenže, ona mě ne. Byla rodinným miláčkem a já prokletím. Takhle mi to všichni tvrdili. „Jsi naše prokletí!“ Vdala jsem se za prvního kluka, který byl na mě jen trochu hodný.
Byla jsem štěstím bez sebe, když mi řekl, že docela ujdu. Byla to pro mě obrovská a nepoznaná pochvala. Že naše manželství moc neklapalo, asi nemusím zdůrazňovat. Já ale z vděčnosti, že si manžel vzal tak neschopnou a ošklivou ženskou, mu odpustila všechno.
Chození po hospodách, ženské a potom i bití. Považovala jsem to za samozřejmé. Kvůli vdavkám jsem ani nedokončila učňák, tak i v pracovní oblasti jsem byla ta nejposlednější z posledních.
Ona se prostě povedla
To moje sestra vystudovala a získala pěkně placenou práci. Rodiče ji zahrnovali přízní i penězi. Dokonce jí koupili byt! Když můj muž začal bít i děti, rozvedla jsem se. Máma měla moje děti ráda, ale mě ne.
Naváděla je proti mně a ony si její způsoby časem osvojily. Pořád mě kritizovaly. V jejich očích jsem byla podřadná. Ostatní mámy toho podle nich uměly daleko víc! Syn mě ani nepozval na svoji svatbu a dcera se odstěhovala hodně daleko.
Jen náhodou jsem dozvěděla, že svoji babičku navštěvují, ale mě ne. Moc mě to mrzelo, ale nevěděla jsem, co dělat!
Tvrdě na dno
Poslední kapkou byla ztráta zaměstnání. Zůstala jsem úplně sama, opuštěná a bez lidí, na které jsem byla dlouhé roky zvyklá. Pracovala jsem celý život u pásu a moji kolegové pro mě byli něco jako rodina. Útěchu jsem hledala v alkoholu.
Bez sklenice vína k snídani jsem nemohla existovat. Oči mi otevřela až jedna z bývalých spolupracovnic. „Jsi troska. Koukej se sebou něco udělat! Vždyť ty si sama sebe vůbec nevážíš! Nemůžeš se divit, že i vlastní děti tebou pohrdají!“ řekla mi dost drsně.
Nakonec jsem se vydala k lékaři a ten mě objednal na psychoterapii. Moc jsem tomu nevěřila, ale pomohla mi. Trvalo dlouho, než jsem si dokázala uvědomit, co musím změnit, jak na sobě pracovat. Nebylo to lehké, ale krůček po krůčku jsem se začala měnit.
Sehnala jsem si zaměstnání a přihlásila k dálkovému studiu na střední škole. Po dlouhém váhání jsem se odhodlala dětem napsat dopis. Upřímný a pravdivý. Dcera mi odpověděla hned s tím, že za mnou přijede. Přivezla i svého bratra.
Oba se mi omluvili
I jim toho asi dost došlo. Jak je vlastní babička zmanipulovala a jak ke mně byli nespravedliví. Můj zdánlivě beznadějný život se pomaličku měnil k lepšímu. Narodila se mi vnoučátka a já se z nich mohla radovat. Jen jedno se mi nepovedlo. Usmířit se s matkou.
Snažila jsem se jí odpustit, ale nedokázala jsem to. Na to mi ublížila příliš! Útěchou mi bylo, že jsme k sobě našly cestu se sestrou. Vždyť i ona byla obětí pokřiveného pohledu naší mámy. Moji notně opožděnou maturitu jsem oslavila v kruhu rodiny.
Svých milovaných dětí, vnoučat, sestry a přítele, kterého jsem poznala po své „proměně“. Poznala jsem, že i zdánlivě beznadějné věci se dají vyřešit.
Romana V. (59), Ústí nad Labem
