Večerní procházka s malou Adélkou se během okamžiku změnila v děsivé setkání s tajemným přízrakem.

Minulý rok na podzim jsem hlídala své kamarádce Ivetě dcerku Adélku. Bylo pěkné babí léto, tak jsem ji vzala k večeru do nedalekého lesa na procházku, což se nám málem stalo osudným.

Narazily jsme totiž na ducha muže, který se smál tak děsivě, že jsme se musely dát na útěk.

Chůva na hlídání

Celý život jsem racionálně uvažující žena. Na duchy a příšery jsem nikdy nevěřila. O strašidlech jsem četla jen v pohádkách. Nikdy by mě proto nenapadlo, že se s jedním z nich setkám tváří v tvář.

Stalo se to před několika lety na podzim, když mě kamarádka Iveta požádala, zda bych jim nepohlídala tehdy rok a půl starou dcerku Adélku. Tu jsem moc dobře znala, byla to moc hodná a milá holčička, takže jsem ochotně souhlasila.

To jsem ještě netušila, že během toho dne zažiji něco, na co asi nikdy v životě nezapomenu.

Letitá kamarádka

S Ivetou se známe odmalička. Vyrůstaly jsme ve stejném městě, chodily na stejnou základní i střední školu. Naše cesty se trochu rozešly až po přijímačkách na vysokou. Stále jsme ale byly v kontaktu a pravidelně jsme se vídaly.

Dokonce jsem byla i svědkem na její svatbě. Iveta s manželem se pak odstěhovali za Brno, do jedné menší vesnice. Roky opravovali s manželem dům po jejích prarodičích, kteří před lety zemřeli. Jedná se o starší stavení, které leží v zatáčce na konci vesnice.

Když jsme byly s Ivetou malé, často jsme tam jezdily. Nejraději ze všeho jsme zalézaly na půdu, kam jsme samozřejmě měly přísný zákaz vstupu.

Ráda jsem jí pomohla

S Ivetou jsme zkrátka dobré a věrné kamarádky už řadu let a kdykoli jedna druhé ráda pomůžeme. A jinak tomu nebylo ani loni na podzim. Iveta s manželem Petrem měli jet na den pryč a spát mimo domov.

Ačkoliv měli domluvené hlídání, na poslední chvíli jim dotyčný odřekl. Zkoušela kdekoho, aby svoje plány nemusela rušit. Nakonec si vzpomněla na mě.

Rychlé instrukce

Když mi zavolala a požádala mě o pomoc, neváhala jsem ani minutu. Nasedla jsem do auta a vyrazila do jejich domu. Kamarádka mi dala ve dveřích instrukce k malé Adélce a já se těšila na příjemný večer. „Hlavně se na noc zamkni,“ kladla mi Iveta na srdce.

Moc jsem tomu nerozuměla, vzhledem k tomu, v jak klidné oblasti bydleli, ale měla jsem v plánu ji poslechnout.

Podvečerní procházka

Ještě než zapadlo sluníčko, rozhodla jsem se, že vezmu malou Adélku v kočárku ven. „Dáme kolečko kolem vsi, aby se ti dobře spinkalo,“ šišlala jsem do kočárku. Nechtěla jsem jít po silnici, a tak jsem zapadla na první lesní cestu.

Procházely jsme lesem, kde panovalo hrobové ticho. Nechala jsem se unést krásou krajiny, až jsem v jednu chvíli ztratila směr.

Dům uprostřed lesa

Došla jsem po několika minutách k místu, kde stál rozpadlý dům. Vymlácená okna a opadaná omítka. Matně jsem si ho pamatovala z dětství. I to, kdo v něm kdysi bydlel. Šlo o manželský pár, který se velmi často hádal. Neměli zrovna valnou pověst.

V tu chvíli jsem si nemohla vzpomenout, kde je jim vlastně konec. Vzhledem k tomu, že mi na nos spadla dešťová kapka, bylo jasné, že se musíme vydat na cestu zpět.

Postava v okně

Otočila jsem se a v tu chvíli jsem za zády uslyšela smích. Ovšem tak děsivý, že mi hrůzou vstaly chlupy na ruce. Zastavila jsem se na místě, neschopná jediného pohybu. Po několika vteřinách jsem se opatrně otočila, abych zjistila, odkud vychází.

Když jsem ve vyskleném okně spatřila jakousi postavu, dál už jsem o ničem nepřemýšlela a dala se na útěk. Ten smích totiž přicházel od ní.

Smích mě pronásledoval

Rozeběhla jsem se s kočárem dolů z kopce. Raději jsem se ani neotáčela a utíkala, co mi síly stačily, abych byla co nejdřív pryč. Ten zlověstný smích mi byl ale v patách.

Cítila jsem, jak mi stéká pot po zádech a brní mě nohy, ani tak jsem ale neměla v úmyslu zastavit. Už jsem viděla silnici, ze které jsem scházela, když vtom se postava ocitla přímo přede mnou.

Vyděsil ji snad pláč?

„Nech nás být!“ řvala jsem zoufale. Hlas se mi třásl stejně jako celé moje tělo. Mužská postava se ke mně blížila a já už počítala všechny svaté. Pak se malá Adélka

rozeřvala jako na lesy a postava se zalekla. Ve vteřině se otočila a zmizela. ,,Jdi a už se nevracej!“ volala jsem statečně, přitom s knedlíkem v krku, a dál jsem utíkala směrem k silnici.

Straší tam stále jeho duch?

O několik minut později jsem celá zpocená a vystrašená doběhla domů, kde jsem se zamkla na všechny západy. Zavřela jsem také okenice a malou Adélku nespustila ani na okamžik z očí. Noc jsem se strachem proseděla na posteli.

Ráno, když se vrátila Iveta s manželem, na mně hned poznala, že se něco stalo. Povyprávěla jsem jí, co jsme s malou zažily. Příliš překvapená nebyla. Řekla mi, že nejsem jediná, kdo tyto chvíle hrůzy v lese zažil.

Nakonec jsme se s Ivetou shodly na tom, že oním mužem je starý Novák, který podle všeho po smrti v lese straší.

Vendula J. (50), Hradec Králové