Když se lidé rozcházejí, často k sobě neumějí být slušní. Ani nám se to nedařilo. Netušili jsme ale, jak moc to poznamená naše jediné dítě.

Vdávat jsem se musela a nebylo mi ještě ani osmnáct. Manželovi bylo o šestnáct let víc. Byla tu generační propast, byl pravým opakem mě. Já byla tichá, ráda jsem četla, zatímco můj muž byl ozdobou každé společnosti.

Žil pro kamarády a návštěvu oblíbené hospůdky si nedokázal odepřít snad ani jediný den, co jsme byli spolu. Když se Monika narodila, manžel oslavoval tři dny. Stal se z něj hrdý otec a já věřila, že budeme žít spokojeně.

Urážky a bitky

Po sedmi letech manželství přišel dramatický rozvod. Nenáviděli jsme se a plivali po sobě špínu, křičeli na sebe, rvali se, rozbíjeli nádobí. Malá Monika samozřejmě byla u toho. „Zničil jsi mi život!“ ječela jsem na něj.

„To ty jsi zničila život mně!“ mlátil do stolu on, a pak jsme se zase chvíli honili po bytě. Neuvědomovali jsme si, že tím ubližujeme naší jediné holčičce. Slyšela, jak řvu, že je kurevník a za kterou jde tentokrát. Slyšela, co mi na to můj muž odpovídal. Padala drsná slova a urážky těžkého kalibru.

Těžké deprese

Když manžel konečně odešel, nezůstala jsem sama, občas u nás přespal nějaký muž. Dcera žárlila. Už když jí bylo dvanáct, chodila na psychoterapie. Trpěla depresemi, ve škole se nedokázala soustředit, vyhrožovala, že spáchá sebevraždu.

V den patnáctých narozenin spolykala prášky. Naštěstí jsem se vrátila domů včas. Až ve chvíli, kdy jsem o své dítě málem přišla, jsem si uvědomila, jak strašné by to pro mě bylo. A pro bývalého manžela taky. Najednou se nám v hlavě rozsvítilo.

U postele naší dcery jsme se usmířili a od té doby spolu vycházeli celkem dobře. Proč tomu tak nemohlo být už dřív, nechápu! Monice dnes táhne na padesát, nevdala se, děti nemá a svými těžkými depresemi trpí stále. Vnoučat se už nedočkáme a můžeme si za to sami!

Zdena (67), Plzeň