V rodné vesnici se mi nelíbilo. Bála jsem se, že budu celý život sypat slepicím a jednotit řepu. Lákala mě Praha, diskotéky, večírky a kluci.

Venkov mi pekelně lezl na nervy. Třeba slepice. Připadalo mi, že nejsou zrovna chytré, ba ani hezké. Taky páchly, divně kvokaly a dělaly nepořádek.

Byla s nimi spousta práce, a jak jste je zapomněli zavřít, hned je roztrhaly všudypřítomné kuny a maminka se zlobila. „Holka, ty nejsi vůbec do hospodářství,“ lamentoval tatínek.

„Kdo se tady o to všechno bude jednou starat?“ Vyletěla jsem jako čertík z krabičky: „Já teda určitě ne!

Nezůstanu tady ani za nic na světě.“ Rodiče zesmutněli, na statku z roku 1890 žilo několik generací našich předků, a zdálo se, že ta nezdárná holka – tedy já – doposud pevný řetěz jednou přetrhne.

„Ničeho si nevážíš a nemáš ani ponětí o tom, co život obnáší,“ posteskl si tatínek. To jsou řeči, pomyslela jsem si. A ti burani, co tady žijí, mi lezou na nervy taky. Vidláci.

Představa, že bych strávila celý život se sousedovic Pepou přezdívaným Grizzly, byla silně zneklidňující.

Vstupenka do ráje

Když jsem ve čtvrtém ročníku střední školy, kterou jsem prolézala s odřenými lokty, vyplňovala přihlášku na vysokou, profesoři kroutili hlavou a významně zvedali obočí.

Třídní si mě zavolala do kabinetu, kde jsme, jak podotkla, měli soukromí, a vedla ke mně dlouhou, opatrnou řeč. V kostce pojednávala o tom, že na vysokou školu nemám hlavu a že se tam budu akorát tak trápit, leč pověděla to přece jen o něco decentněji.

„Nechte mě, prosím, abych si to vyzkoušela sama,“ odpověděla jsem odměřeně. Pokrčila rameny: „Já jen, abys nebyla zklamaná.“ Vysoká škola byla mou vstupenkou do normálního světa bez slepic a hnojiště, zato s mejdany, kavárnami a diskotékami.

Rozhodla jsem se, že buď uteču za každou cenu do Prahy, nebo umřu. Jakýmsi zázrakem mě na univerzitu vážně přijali. Ocitla jsem se ve vysněném ráji.

Brečící

O tři čtvrtě roku později mě vlak odvážel domů s naditým batohem a brečící. Přišla jsem o všechno, o svoje naděje na lepší život, o sebevědomí, o lásku – jeden mi tu úplně zlomil srdce. Ukázalo se, že na školu vskutku nemám hlavu.

Diskotéky mě sice bavily, ale vlasatý frajírek, s nímž jsem se tu seznámila, se ukázal být křivák. No a jak myslíte, že můj příběh dopadl? Úsměvně: Třiačtyřicet let žiji ve šťastném manželství se sousedovic Pepou přezdívaným Grizzly.

Rozšířili jsme statek, slušně nám vynáší. Máme dvě vnoučata, kterým vysvětluji, že slepice vůbec nejsou hloupé, ač tak někdy působí. Jednu jsem si dokonce ochočila, říkám jí Nina. Chodí za mnou jako pejsek, spolu s našimi dvěma labradory.

Jsem tak ráda, že mě z vysoké vyhodili hned v prváku a že jsem v Praze nezůstala. Venkov je lepší!

Dana (68), Chebsko