Byl jedináček a vždycky pro mě na prvním místě. Myslím, že jsem nebyla špatná matka a takový nevděk jsem si na stará kolena nezasloužila.

Hodně lidí se obává, že zůstanou ve stáří sami. To ale nemusí být to nejhorší. Vdávala jsem se na svou dobu docela pozdě, kolem třiceti. Nikdy jsem nepochybovala, že manžel byl tím pravým.

Měli jsme šťastné manželství. Nic nám nechybělo, ani ten chytrý a hezký syn, který nám dělal jen samou radost a my na něj byli pyšní.

Když dokončil náš Václav vysokou školu, říkali jsme si, že si určitě najde nějakou skvělou partnerku a už jsme se těšili na vnoučátka.

Člověk míní, ale život mění. Našeho úžasného syna − lékaře − ulovila zdravotní sestra. A to pouhý rok poté, co nastoupil do nemocnice.

Velké naděje

Museli se brát. S manželem jsme to vnímali jako velkou životní prohru a neštěstí. Vzali se a Monika se nastěhovala k nám. Když se narodil vnuk Jakub, byli jsme s manželem moc rádi. Byla to pro nás nová naděje. Chlapeček byl chytrý a velice šikovný.

Doufali jsme, že z něho bude jednou skvělý lékař, jako ze syna. Bohužel manžel zemřel dříve, než vnuk odmaturoval na gymnáziu.

Po jeho smrti jsem uvolnila hezčí část domu mladým a sama se stáhla do dvou malých pokojů s kuchyňským koutem a koupelnou, které měly zvláštní vchod.

Jenže v tu dobu začalo odcházet zdravíčko i mně. Za pár měsíců jsem na tom byla tak špatně, že jsem potřebovala pomoc. Chování mladých se najednou změnilo. Byli podráždění, že nemají čas, že zapomněli na nákup pro mě, že mi nestihli vyzvednout léky. že jsem hypochondr a jen si vymýšlím, abych na sebe upozornila.

Rozčarování

Bylo mi z toho smutno. Můj syn, lékař, který se vždycky o mě tak staral, se změnil k nepoznání. Najednou jsem odkázaná na svou kamarádku, která za mnou občas přijde a nakoupí mi a dokonce poklidí.

Stále doufám, že se moje zdraví zlepší a budu zase soběstačná. Nejvíc mě mrzí, že za mnou téměř nechodí ani vnuk. Posledně mě nepozvali ani na zahradní oslavu, když měl narozeniny.

Marie (75), Litoměřice