Manžela povolali vojenští páni bůhvíkam. Osaměla jsem, a to jsem ještě ke všemu čekala děťátko. Bylo to pro mne těžké.

Bylo mi třiadvacet, byla jsem těhotná a manžel vojákoval na Slovensku. Šly na mě chmury. Před svatbou jsme koupili malý dům po stařence a stařečkovi, kteří zemřeli týden po sobě, a protože jim bylo skoro k devadesáti, nemovitost nebyla v utěšeném stavu.

Byla v mimořádně špatném stavu, ale za dobrou cenu. Už proto jsme plánovali miminko, teprve až barabiznu opravíme.

Ale člověk míní, láska mění – otěhotněla jsem oproti plánu a manžela povolali vojenští páni do Trnavy.Byla jsem sama, nejistá, daleko od muže a ve skličujícím prostředí zchátralého domu.

Dobroděj

Čas letěl jako splašený kůň, porod se blížil a jediné, co mě s mužem spojovalo, byly dopisy. Napsal, že dovolenku zatím nedostane, i když před lampasáky skoro klečel, že mají nějakou pohotovost nebo co. Roztrhla jsem obálku hned u vrátek a rozbrečela se.

Viděl to soused, přiběhl a povídá: „Co se stalo, Dášenko? Není ti dobře?“ Vysvětlila jsem, že Bohouš nejspíš nepřijede. Do porodu zbývají nanejvýš tři neděle, měli jsme uklízet, malovat, nakupovat výbavičku.

Přestala jsem se kontrolovat, ramena se mi otřásala pláčem. „Tak to ne,“ rozhodl soused Miloš, svobodný mladý muž, známý dobroděj. „Takhle bez pomoci tady nemůžeš zůstat.

Přinejmenším můžu vymalovat, to zvládám na jedničku.“ Oči se mi naplnily slzami vděčnosti.

„Ještě existují dobří lidé,“ zašeptala jsem a padla Milošovi do náruče. Přitom neměl času nazbyt, pracoval na šichty ve fabrice. Domluvili jsme se, že přijde v sobotu, vyklidíme obývák a chodbu a hned pak začneme s malováním.

Kouzelná chvíle

Byl nesmírně šikovný. Dojatě jsem pozorovala, jak si na štaflích zdatně počíná a jak mu jde práce od ruky. V sobotu jsme zvládli, co šlo, v neděli se přesunuli do kuchyně.

Zrovna jsem mu otevřela pivo a servírovala k večeři guláš, když se rozletěly dveře, dovnitř jako lev vskočil Bohouš a zařval: „Tak ty mi chodíš za ženou!“ a dal nebožákovi pěstí. Rozplakala jsem se a utírala Milošovi krev z obličeje rukávem. „Já se nezlobím,“ ujišťoval mě.

„Bohouš se zachoval jako chlap, na jeho místě bych nejednal jinak.“ Potom mého muže pyšně provedl přízemím a pochlubil se, jak vymaloval. Bohoušovi bylo trapně, klopil oči a těžce vzdychal.

Nakonec ze sebe vydoloval, že až bude mít naše děťátko křtiny, byla by pro ně čest, kdyby byl kmotrem právě Miloš. A přesně tak se to stalo.

Miloš držel maličkou Verunku v kostele v náručí, oči mu zářily a pošeptal nám, že tahle kouzelná chvíle za ta rozbitá ústa stála.

Dagmar (61), Kroměříž