U manžela, který byl velký sportovec a akční člověk, se v sedmdesáti letech rozvinula Alzheimerova choroba.

Se svým mužem Honzou jsme spolu byli od studií. Oba jsme si zvolili pro život stavařinu, jen on byl o dva roky výš. V té době dělal sportovní gymnastiku, tak to byl kluk jako lusk. Byla to láska jako trám, a vlastně to byl jediný muž mého života.

Byli jsme rodina

Hned po škole jsme se vzali a za dva roky se nám narodil syn Michal. Sice jsme v té době ještě bydleli s rodiči, ale Honza projektoval pro jedno stavební družstvo, tak nám časem pořídil samostatné bydlení v menší bytovce.

Víkendy jsme od jara do podzimu trávili u vody. Žili jsme si vlastně vždy moc pěkně. Ne že by nikdy nebyly nějaké přeháňky, bez těch by to v lásce snad ani nešlo, ale vždy jsme dokázali najít společnou řeč i cestu.

Syn šel v našich šlépějích a stal se z něj úspěšný majitel architektonického ateliéru. Byli jsme moc pyšní. Až najednou, krátce po Honzových narozeninách, se na mě můj muž tak zvláštně podíval a ptá se: „Jano, kolik mi, prosím tě, je?“

Kolik mi je?

Myslela jsem, že si dělá legraci, tak jsem se zasmála a odpověděla: „No sedmdesát, přece!“ Jen si pobroukl a nic neřekl. Ale za chvíli se zeptal zase: „Kolik mi je, prosím tě, let?“ Když se mě zeptal počtvrté, odpověděla jsem:

„Asi sto!“ To byla konečně odpověď, kterou přijal. Dalších pár dní bylo ale zase úplně normálních. Jednou jsme se vraceli tramvají. Dostali jsme od známých fíkus benjamin, který jsem si raději nesla sama v náručí. Před stanicí říkám: „Pojď, Honzo, vystupujeme!“ a šla jsem se k východu.

Ztratil se mi

Jaké šílené zděšení mě čekalo, když jsem zjistila, že můj muž zůstal v tramvaji, která právě zavřela dveře a koukal někam do prázdna. Poklusem jsem se vydala na další zastávku. Tramvaj byla už dávno pryč a můj milovaný manžel bůhví kde.

Telefon měl vypnutý, asi si ho zapomněl dobít. Tak jsem došla na nejbližší policii a nahlásila, co se mi stalo, s tím, že můj muž má alzheimera. Už jsem o té diagnóze neměla pochyb. Tak dlouho mi

trvalo si přiznat, že svého manžela ztrácím. „Běžte domů, my se po něm podíváme a dáme vám vědět,“ řekli mi soucitně policisté.

Přivezla ho policie

Chvíli poté, co jsem domů dorazila úplně zničená, už před domem stavěli policisté. Našli ho během chvíle, jak bloudil po nákupním centru. Ještě večer jsme museli udělat rodinnou poradu, protože bylo jasné, že Honza už nemůže být sám ani chvíli.

Michal ihned kontaktoval domácí péči a kdoví co všechno. Nakonec jsem měla alespoň tři odpoledne volné, kdy jsem mohla odejít v klidu nakoupit nebo na babinec. Moc ráda jsem se chvíli viděla s kamarádkami z vejšky, se kterými jsem mohla normálně mluvit.

Honzův stav se ale stále zhoršoval. Jednoho dne dostal epileptický záchvat. Odvezla ho sanitka a nechali si ho tři dny v nemocnici na pozorování. Horší bylo, že se výrazně zhoršila i Honzova chůze. Doma jsme používali kolečkové křeslo.

Nakonec si člověk zvykne na vše, jen povídání s mým milovaným partnerem mi moc chybělo. Světlé chvilky měl jen zřídka. Většinou byl ve svém světě, i když se někdy zdálo, že se potutelně usmívá.

Vyčítala jsem si všechno

Také míval i velmi těžké chvíle, kdy chtěl někam jít sám, padal mi na zem, zlostně se po mně oháněl. To jsem pak vždy proplakala zbytek dne.

Kolikrát jsem neměla ani sílu ho zvednout, a když se to stalo v noci, protože se občas probudil a nevěděl, kde je, musela jsem to zvládnout sama. Když se jeho epileptické záchvaty zhoršily, musel znova do nemocnice na pozorování.

Dodnes si vyčítám, že se mi první dny ulevilo. Můj Honza se totiž z nemocnice už nevrátil. Napřed jsem si vyčítala, že zemřel, protože jsem byla ráda, že mám chvíli pro sebe.

Až náš syn mě uklidnil s tím, že víc jsem dělat nemohla, a přišel s nápadem, že když už jsem tak zběhlá v péči o lidi s touto chorobou, mohla bych chodit pomáhat těm, kteří jsou teprve na začátku té těžké cesty, která vždy končí v mlze.

Jana P. (72), Ostrava