Když stavíte dům vlastníma rukama, samozřejmě průběžně docházejí peníze, síly i trpělivost. Manželé se hádají a někdy i rozvádějí…

Stavěli jsme dům. Nikomu bych to nepřála. Za mých mladých let se stavělo svépomocí, prostě kdo měl nohy, ruce a dobré srdce, tak pomáhal. Samozřejmě po práci, o víkendech, o svátcích. Táhlo se to roky.

To hlavní dělali manžel se švagrem, najímali si řemeslníky jen na nejodbornější práce. Já dělala všechno možné, podávala cihly, organizovala, zametala, vařila pro spoustu chlapů a snila o tom, že se nechám vystřelit na Mars, abych tomu všemu unikla.

„Přece jsme odjakživa snili o domě,“ připomínal mi manžel. A na okolních parcelách, kde podobným způsobem živořili známí, kteří také snili o vlastním domě, se odehrávala dramata.

Tak žít nechtěla

Manželé, před započetím stavby nerozluční, se hádali a skoro až prali. Budovat dům není snadné. „Takhle jsem žít nechtěla,“ plakala mi na rameni kamarádka Věrka. S manželem stavěli vilku vedle nás pátým rokem. Ukazovala mi ruce plné mozolů.

Začala kulhat, byla s tím u doktora, ten nakázal odpočinek. „Cožpak můžu odpočívat?“ slzela. „Přijdou chlapi dělat elektriku. Klečeli jsme před nimi půl roku. Kdo jim bude vařit?

Luboš by mě zabil, kdybych ležela, a chlapi neměli co jíst.“ Bezradně jsem vrtěla hlavou.

Co parcela, to kruté drama. I my jsme se drželi jen silou vůle. Ten týden jsme s manželem každý den pro práci obkládali koupelnu. Už jsme spolu ani nemluvili, byli jsme oba vyčerpaní a nevrlí.

Každý jsme v sobě dusili své vlastní zoufalství a ty emoce zkrátka musely ven. Když se mi podařilo omylem uštípnout jednu dlaždičku, manžel vybuchl. Hádali jsme se ten večer jako koně.

Ze zuřivé debaty nás najednou vytrhlo zjištění, že v rozestavěné vilce vedle nás se ještě svítí.

Zvládneme to

Byla už skoro půlnoc. „To je zvláštní,“ řekla jsem. „Co tam v tuhle dobu ještě dělají? Co když tam jsou zloději?“ Vyzbrojili jsme se baterkou a pohrabáčem a zamířili k vilce. V kuchyni jsme našli manžela mé kamarádky Věrky.

Byl namol. „Věrka mi utekla s jiným,“ řekl. Odvedli jsme ho k nám, aby se vyspal na kanapi. Přestali jsme obkládat koupelnu, sedli si na zem do prachu a bezradně na sebe koukali. „My to zvládneme,“ zašeptal Mirek a pohladil mě po vlasech.

S povzdechem jsem přikývla. Skutečně jsme to dokázali. S vypětím všech sil jsme se za pár měsíců stěhovali do nového. Dětský pokojíček v podkroví naštěstí nezůstal dlouho prázdný.

Jitka (65), Svitavy