Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na tatínkův hrob, abychom ho uklidily a také si zavzpomínaly. Setkání s tetou Helenou nebylo hezké, ale tatínek by se možná pobavil.
Tatínek zemřel loni před Svátkem zesnulých. Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na hrob, abychom odklidily dušičkovou výzdobu a s tatínkem si symbolicky popovídaly. Nesmírně nám chybí.
Život nás nehýčká ani jednu, ani druhou, udělal vdovy z nás obou. Vyrazily jsme vlakem, jak jinak. Kdepak bychom vzaly auto, peněz není nazbyt. Maminka špatně chodí, cesta na hřbitov nám trvá déle než dřív. Z jedné strany se opírá o hůl, z druhé strany ji podpírám já.
Tímto způsobem se ubíráme pěšinkou do strmého kopce, na němž je místo posledního tatínkova odpočinku. Maminka si utírá slzy, mně je také smutno. Hřbitovní brána pochmurně skřípá. „Tak už tu ležíš i ty, tatínku,“ vzdychá maminka.
Tatínek se na ni dívá z fotografie na náhrobku. Byl to fešák.
Už je pryč
Hrob potřebuje uklidit. Dušičkový věnec je oschlý a sype se z něj jehličí, vázu nejspíš rozbila lednová vichřice a mísa s umělými květinami je převržená a naprasklá. Vše je navíc pokryté suchým listím z nedalekého kaštanu.
Míří k nám přísně se tvářící dáma, kterou neznáme. „To je náhodička,“ říká komisně. „Už jsem vám chtěla psát. Jsem ze správy hřbitova. Váš hrob dělá ostudu. Podívejte kolem, všude je jarní výzdoba, vy tu máte binec. Proč tu neuklidíte včas?“
Maminka se rozpláče a usedá na obrubník. Přísná paní zrozpačití. „Jsme zdaleka,“ vysvětluji. „Maminka už špatně chodí. Přijely jsme vlakem hned, jak to šlo.“
Paní mizí, ale protože čert nikdy nespí, kde se vzala, tu se vzala, přikolíbala se teta Helena. Nesla příšerné, ježaté umělé květiny. Někdy si myslím, že nás stopuje, aby nám mohla co nejčastěji nadávat.
Co tomu říká?
„Proboha, Helena,“ zaúpěla maminka. „Chudák Karel,“ vzdychla teta Helena. „Jak se mu tady asi leží? Pod takovým nepořádkem?“ Došlo k hádce. „A už sem nenos ty kýče!“ pištěla maminka. „Ještě jednou přineseš takový strašný kytky, vyhodím je!“
Sedla jsem si na hrob. Chudák táta! Co tomu asi říká? Když jsem koukla na fotku, zdálo se mi, že na mě mrkl. Snad se baví, legraci měl rád. Hádka pokračovala. „Tati,“ zašeptala jsem, „ty víš, že se máme všichni rádi a že teta je v jádru docela hodná. Ona to tak nemyslí, chápeš?“
Táta na mě mrkl podruhé a teta Helena, jako by mě slyšela, povídá: „On nám to Karel odpustí, že se tady hádáme, že jo, Karle? Jestlipak mě tam nahoře slyšíš, ty kluku? Mně se po tobě tak stýská!“ Vždyť to říkám. Tetička Helena je vlastně docela hodná starší dáma.
Miluše (60), Pardubicko
