Musela jsem si zkusit ten zajímavý magický rituál, a to bez ohledu na varování mé známé. To, co se poté dělo, mě upřímně děsí dodnes.

Stalo se to před dvanácti lety. Tehdy jsem se na jednom večírku ocitla ve společnosti podivných lidí, byly to samé nadšené fanynky všeho magického. Já byla těmi věcmi nepolíbená. Jedna z nich začala hovořit o zrcadlové magii, o které jsem nevěděla vůbec nic.

A jak se ukázalo, většina ostatních na to taky koukala s otevřenou pusou. Moc jsem si z toho nepamatovala, hlavně se mi to zdálo zmatené, ta žena rozhodně neuměla cokoli vysvětlovat.

Varovala mě

Co jsem si ale pamatovala dobře, bylo, že mám v noci za úplňku chytit měsíc do zrcadla, nejlépe kulatého, a pak se snažit propojit se světem duchů. Když to prý ještě podpořím vydatným popíjením levandulového čaje, bude to jistota.

Nejprve jsem se tomu smála, poté mě ale přemohla zvědavost. Netrpělivě jsem čekala na úplněk a modlila se, aby bylo jasno. Nedbala jsem na varování své známé, na rozdíl ode mě v magii zběhlé, které jsem se svěřila s tím, že se také chystám čarovat.

Významně se na mě tehdy podívala a pak prohlásila, že zrcadlová magie je nebezpečná a hodně lidí díky ní skončilo na psychiatrii. Vysmála jsem se jí.

Tvrz v obležení

Bylo krátce po půlnoci, když všichni už doma spali. Vylezla jsem na balkon se zrcátkem v ruce. Byl úplněk. Pohodlně jsem se usadila v křesle tak, aby se mi odrážel měsíc přímo v zrcadle. Celý večer jsem vydatně popíjela levandulový čaj, jak mi bylo doporučeno. A pak už jsem nechala volně plynout své myšlenky…

Ani nevím, jak jsem se propadla do spánku, nebo spíše nějakého zvláštního transu. Najednou se mi zdál sen – ocitla jsem se před branami nějaké tvrze. Hrnula se ke mně s rykem jakási sebranka lidí. Hrozně jsem se lekla, nemohla jsem se pohnout z místa.

Najednou mě kdosi uchopil a vlekl dovnitř. Byla to skupina aristokratů, ti venku byla lůza. Věděla jsem, že to jsou přátelé. Začala jsem utíkat s nimi přes dvůr, po schodech do věže, odkud jsme vylezli na střechu. Pronásledovatelé nás doháněli, bušili na dveře, za nimiž jsme se krčili.

Do propasti

„Musíš skočit! Skoč!“ upírala na mě oči nějaká žena a další dvě mě táhly k okraji střechy. Bála jsem se. „Jiná možnost není!“ přesvědčovaly mě. V tom ty dveře povolily. Nebyla jsem schopná do té propasti skočit. Byla jsem paralyzovaná hrůzou a děsem.

Zírala jsem, jak se ke mně ta banda žene. Ty tři ženy mě táhly za sebou. Pronásledovatelé ke mně doběhli právě včas, aby mě zachytili. „Chvála bohu, že jsme přišli včas, jinak bys byla mrtvá!“ povídá jeden z nich.

Zírala jsem do očí svého zachránce jako u vytržení a kdosi se mnou stále třásl. Najednou jsem ze svého snu procitla. Třásl se mnou můj manžel. Prý jsem lezla přes okraj balkonu a chtěla skočit dolů jako smyslů zbavená.

Jen tak tak mě zadržel a probudil. Od té doby před zrcadlovou magií varuju a kamarádce jsem se omluvila, že jsem její varování neuposlechla. Ještě že má můj muž tak dobrou intuici, která ho ze spaní probudila včas.

Helena (61), Jirkov