František toužil po nástupci, který bude kráčet v jeho stopách. Kdo jiný by to měl být, když ne jeho vlastní krev? Ale náš Pavlík nebyl tenkrát ve škole zrovna premiant.
Vdala jsem se do lékařské rodiny. Zkrátka a jednoduše, doktor se oženil se sestřičkou.
A protože manželův tatínek byl rovněž doktor, venkovský praktik, bylo rozhodnuto, že z chlapečka, který se nám narodil, vyroste samozřejmě také moudrý chlapík v bílém plášti.
Manžel o tom byl hluboce přesvědčen a já jsem se té myšlence také nebránila, ta představa se mi líbila. Abych byla zcela upřímná, ani ve snu nás nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Pavel byl odmala můj mazlíček, jediné dítě, alfa a omega mého života.
Byli jsme na něj s manželem tak pyšní! Když byl předškolák, s oblibou jsme ho porovnávali s ostatními dětmi a připadalo nám, že je z nich po všech stránkách nejlepší, že má největší slovní zásobu a bystrostí předčí daleko starší kluky.
„Chlapče,“ říkával můj muž František a okouzleně si synka prohlížel, „z tebe bude taky doktor. Jsi po mně.“ Krátce po Pavlově narození zakopal do rohu zahrady několik lahví slivovice, které, jak celou rodinu informoval, otevřeme, až bude kluk promovat.
Jako malý nám Pavlík všechno s nadšením odkýval: ano, stane se lékařem, ba dokonce vynalezne nějaký zázračný lék, čímž se proslaví. Později se k otcovu plánu stavěl chladněji.
Mráz v zádech
Pavlík byl jiný, než jsme si představovali. Jiný než jeho otec, který kam vstoupil, tam oslnil, a na co sáhl, to se mu dařilo.
Všimla jsem si, že když se při rodinných oslavách hovořilo o tom, že z kluka bude doktor medicíny, všelijak se ošíval a tvářil, jako by kousl do citronu. Děda dokonce nastínil možnost, že by mu, až dostuduje, přenechal ordinaci.
Bylo to hodně předčasné, tehdy bylo Pavlíkovi necelých dvanáct. Vypadal, jako by ho bolely zuby, a já jsem poprvé pocítila strach. Po zádech mi přeběhl mráz. Uvědomila jsem si, že tady něco nehraje.
Pavlík se neučil tak, jak jsme předpokládali, nebyl to žádný suverénní premiant. František z toho vinil neschopné učitele a vlastně celé zkostnatělé školství, ale v hloubi duše tušil, stejně jako já, že se nám náš smělý plán vymyká z rukou.
Řeklo by se, žádná tragédie. Jenomže pro mého muže a jeho nóbl rodinu to byla morová rána. Ze snu o nadějném pokračovateli lékařských tradic se probouzeli neradi a neochotně. Bylo jasné, že drama spěje ke strašlivému konci.
Životní zklamání
Stalo se to, když byl Pavlík v deváté třídě. Podávaly se přihlášky na střední školy. Manžel nepochyboval o tom, že se náš syn přihlásí na gymnázium, ač, jak musím přiznat, neměl odpovídající známky.
Když nám kluk přinesl k podepsání lejstro, kde stálo psáno, že stráví následující čtyři roky na učilišti, bála jsem se, že manžela skolí infarkt. Byl úplně rudý a křičel.
Syn nastínil, že ho práce se dřevem baví nejvíc na světě a třídní učitelka mu horem dolem vysvětlovala, že by se na gymnáziu jen zbytečně trápil. Můj muž popadl bundu z věšáku a s prásknutím dveří zmizel.
Později jsem se dozvěděla, že křičel ve škole na třídní učitelku a poté zamířil do baru, kde se do němoty opil. Něco takového ještě nikdy v životě neudělal. Choval se jako člověk, jemuž se na kusy rozbil velký sen.
Mluvil o tom, že Pavlík je jeho životní zklamání. Vylekalo mě to, bylo vidět, že to myslí vážně. Od té doby byl u nás doma neustálý křik. Jednou, to bylo Pavlíkovi sedmnáct, se tak strašně pohádali, že muž syna vyhodil z domu.
Prý ať ukáže, jak se jako „hlupák z učiliště“ uživí. A syn ve své hrdosti šel. Bylo to nejhorší období mého života.
Málem rozvod
Prožívala jsem to nesmírně těžce. Pavel se naštěstí odstěhoval k babičce, mojí matce, to bylo jediné světlé místo v temnotě. Už se neprobouzel ve svém dětském pokoji se stěnami plnými plakátů slavných fotbalistů, už jsme spolu nesnídali.
Připadalo mi, že jsem jako matka selhala. Měla jsem jeho útěku z domova nějak zabránit, ale netušila jsem, jak. S Františkem jsme se denně hádali a div nerozvedli. Se synem celé roky nemluvil.
Neobměkčilo ho ani to, že si Pavel založil prosperující truhlářskou firmu. Nešel mu na svatbu, ani se nijak neradoval, když se zanedlouho po veselce stal dědečkem. Narodila se nám vnučka Eliška.
Když mi to Pavel zatelefonoval, křičela jsem radostí a tancovala po celém baráku. „Vykopej slivovici!“ křičela jsem směrem ke dveřím Františkovy pracovny. „Máme holčičku!“ A dveře se skutečně váhavě otevřely. „Ano?“ řekl unaveně.
„Už si ani nepamatuju, kam jsem ji zakopal. A pokud vím, měli jsme ji vypít na promoci.“ Zaječela jsem: „Čert vem‘ promoci!“ A chvatně se oblékala, že se půjdu podívat na Elišku do porodnice.
„Ty se mnou nepůjdeš?“ vyjekla jsem, protože František seděl v křesle a četl si noviny. Vzhlédl a zavrtěl hlavou. Znovu jsem cítila v zádech ten mráz. Díky Elišce jsem ožila.
Jako by mě nabíjela energií, po nekonečných šichtách v nemocnici jsem se necítila tak vyždímaná jako dřív. Přestala jsem odmlouvat vrchní sestře a hádat se s Františkem.
Víš, kdo jsem?
Vstoupila do mě taková nějaká tichá radost ze života. Snacha se záhy vrátila do zaměstnání a byla vděčná, že holčičku často hlídám, nejdřív v jejich domácnosti, ale čím dál častěji jsem si ji brala i domů.
Když ji František poprvé spatřil, rozklepala se mu brada. Myslela jsem, že bude odtažitý, to tedy nebyl. Oči se mu leskly slzami a hlas třásl dojetím. „Ta je opravdu… naše?“ zadrmolil s pohledem na tmavovlasé dítě a zkusil jej opatrně pohladit.
To už se hlas zatřásl i mně. „Opravdu naše,“ ubezpečila jsem ho. „Ta je ale krásná,“ zašeptal. Sedl si k téměř dvouleté dívence a tázal se: „Jestlipak víš, kdo jsem?“ Odpověděla bez váhání: „Děda.“ Otřel si slzy a od té chvíle byli nerozluční.
„Koukej, koho vedu,“ volávala jsem na Františka, který vyletěl z pracovny a popadl Elišku do náruče. „Konečně se k nám vrátilo štěstí,“ říkal. Oba jsme rozkvetli a snažili se, abychom byli s děvčátkem co nejčastěji.
Pootevřenými dveřmi jsem slýchala, jak František Elišce vypráví o svém povolání. Poslouchala, ani nedýchala. Povídal jí to i místo pohádky před spaním, když občas nocovala v Pavlově pokojíčku.
Nástupce
A v takový jeden krásný květnový den plný sluníčka při snídani zčistajasna řekla: „Dědo, já bych chtěla být taky doktorkou.“ Do manžela jako by uhodil hrom. Zavadil o hrníček a vylil čaj, ani si toho nevšiml. „Eliško, holčičko moje zlatá,“ vydechl okouzleně.
V očích se mu zaleskly slzy dojetí. Konečně měl vysněného nástupce, o němž se mu už ani nesnilo. „Tak z Elišky bude doktorka,“ zamumlal a v roztržitosti utíral čaj nikoli ubrouskem, ale vlastním rukávem.
„Z Elišky bude paní doktorka,“ zopakoval ještě několikrát. A tak se konečně našel někdo, kdo manžela přiměl smířit se s naším synem. Eliška zapůsobila jako diplomat. Přivedla tátu za ruku k nám domů. Pavel stanul Františkovi tváří v tvář.
Paní doktorka
Eliška, tehdy už zapsaná do první třídy, je oba vážně, ba skoro přísně pozorovala. František promluvil první. „Máš krásnou holčičku!“ vypravil ze sebe. „Díky, táto,“ šeptal Pavel. Padli si do náruče. Byla to nádherná chvíle. Jeden druhému se přestali vyhýbat.
Říkala jsem si, že by se manžel měl synovi, jenž se stal úspěšným podnikatelem a jako táta i manžel byl rovněž vzorný, omluvit. Udělal to, když se naše pyšná rodina sešla u jednoho stolu na Eliščině maturitním plese. Vstal a s koňakem v ruce pronesl:
„Připíjím na Elišku a jejího báječného tátu, mého drahého syna. Jsem na něj nesmírně pyšný. Dal nám milovanou vnučku a dokázal, že dovede uživit sebe i rodinu.
Pavle, choval jsem se jako hlupák.“ Eliška si podala přihlášku na lékařskou fakultu a je z ní paní doktorka.
Martina (63), Jihlava
