Domů     Malá Eliška splnila dědečkovi jeho životní přání
Malá Eliška splnila dědečkovi jeho životní přání
8 minut čtení

František toužil po nástupci, který bude kráčet v jeho stopách. Kdo jiný by to měl být, když ne jeho vlastní krev? Ale náš Pavlík nebyl tenkrát ve škole zrovna premiant.

Vdala jsem se do lékařské rodiny. Zkrátka a jednoduše, doktor se oženil se sestřičkou.

A protože manželův tatínek byl rovněž doktor, venkovský praktik, bylo rozhodnuto, že z chlapečka, který se nám narodil, vyroste samozřejmě také moudrý chlapík v bílém plášti.

Manžel o tom byl hluboce přesvědčen a já jsem se té myšlence také nebránila, ta představa se mi líbila. Abych byla zcela upřímná, ani ve snu nás nenapadlo, že by tomu mo­hlo být jinak. Pavel byl odmala můj mazlíček, jediné dítě, alfa a omega mého života.

Byli jsme na něj s manželem tak pyšní! Když byl předškolák, s oblibou jsme ho porovnávali s ostatními dětmi a připadalo nám, že je z nich po všech stránkách nejlepší, že má největší slovní zásobu a bystrostí předčí daleko starší kluky.

„Chlapče,“ říkával můj muž František a okouzleně si synka prohlížel, „z tebe bude taky doktor. Jsi po mně.“ Krátce po Pavlově narození zakopal do rohu zahrady několik lahví slivovice, které, jak celou rodinu informoval, otevřeme, až bude kluk promovat.

Jako malý nám Pavlík všechno s nadšením odkýval: ano, stane se lékařem, ba dokonce vynalezne nějaký zázračný lék, čímž se proslaví. Později se k otcovu plánu stavěl chladněji.

Mráz v zádech

Pavlík byl jiný, než jsme si představovali. Jiný než jeho otec, který kam vstoupil, tam oslnil, a na co sáhl, to se mu dařilo.

Všimla jsem si, že když se při rodinných oslavách hovořilo o tom, že z kluka bude doktor medicíny, všelijak se ošíval a tvářil, jako by kousl do citronu. Děda dokonce nastínil možnost, že by mu, až dostuduje, přenechal ordinaci.

Bylo to hodně předčasné, tehdy bylo Pavlíkovi necelých dvanáct. Vypadal, jako by ho bolely zuby, a já jsem poprvé pocítila strach. Po zádech mi přeběhl mráz. Uvědomila jsem si, že tady něco nehraje.

Pavlík se neučil tak, jak jsme předpokládali, nebyl to žádný suverénní pre­miant. František z toho vinil neschopné učitele a vlastně celé zkostnatělé školství, ale v hloubi duše tušil, stejně jako já, že se nám náš smělý plán vymyká z rukou.

Řeklo by se, žádná tragédie. Jenomže pro mého muže a jeho nóbl rodinu to byla morová rána. Ze snu o nadějném pokračovateli lékařských tradic se probouzeli neradi a neochotně. Bylo jasné, že drama spěje ke strašlivému konci.

Životní zklamání

Stalo se to, když byl Pavlík v deváté třídě. Podávaly se přihlášky na střední školy. Manžel nepochyboval o tom, že se náš syn přihlásí na gymnázium, ač, jak musím přiznat, neměl odpovídající známky.

Když nám kluk přinesl k podepsání lejstro, kde stálo psáno, že stráví následující čtyři roky na učilišti, bála jsem se, že manžela skolí infarkt. Byl úplně rudý a křičel.

Syn nastínil, že ho práce se dřevem baví nejvíc na světě a třídní učitelka mu horem dolem vysvětlovala, že by se na gymnáziu jen zbytečně trápil. Můj muž popadl bundu z věšáku a s prásknutím dveří zmizel.

Později jsem se dozvěděla, že křičel ve škole na třídní učitelku a poté zamířil do baru, kde se do němoty opil. Něco takového ještě nikdy v životě neudělal. Choval se jako člověk, jemuž se na kusy rozbil velký sen.

Mluvil o tom, že Pavlík je jeho životní zklamání. Vylekalo mě to, bylo vidět, že to myslí vážně. Od té doby byl u nás doma neustálý křik. Jednou, to bylo Pavlíkovi sedmnáct, se tak strašně pohádali, že muž syna vyhodil z domu.

Prý ať ukáže, jak se jako „hlupák z učiliště“ uživí. A syn ve své hrdosti šel. Bylo to nejhorší období mého života.

Málem rozvod

Prožívala jsem to nesmírně těžce. Pavel se naštěstí odstěhoval k babičce, mojí matce, to bylo jediné světlé místo v temnotě. Už se neprobouzel ve svém dětském pokoji se stěnami plnými plakátů slavných fotbalistů, už jsme spolu nesnídali.

Připadalo mi, že jsem jako matka selhala. Měla jsem jeho útěku z domova nějak zabránit, ale netušila jsem, jak. S Františkem jsme se denně hádali a div nerozvedli. Se synem celé roky nemluvil.

Neobměkčilo ho ani to, že si Pavel založil prosperující truhlářskou firmu. Nešel mu na svatbu, ani se nijak neradoval, když se zanedlouho po veselce stal dědečkem. Narodila se nám vnučka Eliška.

Když mi to Pavel zatelefonoval, křičela jsem radostí a tancovala po celém baráku. „Vykopej slivovici!“ křičela jsem směrem ke dveřím Františkovy pracovny. „Máme holčičku!“ A dveře se skutečně váhavě otevřely. „Ano?“ řekl unaveně.

„Už si ani nepamatuju, kam jsem ji zakopal. A pokud vím, měli jsme ji vypít na promoci.“ Zaječela jsem: „Čert vem‘ promoci!“ A chvatně se oblékala, že se půjdu podívat na Elišku do porodnice.

„Ty se mnou nepůjdeš?“ vyjekla jsem, protože František seděl v křesle a četl si noviny. Vzhlédl a zavrtěl hlavou. Znovu jsem cítila v zádech ten mráz. Díky Elišce jsem ožila.

Jako by mě nabíjela energií, po nekonečných šichtách v nemocnici jsem se necítila tak vyždímaná jako dřív. Přestala jsem odmlouvat vrchní sestře a hádat se s Františkem.

Víš, kdo jsem?

Vstoupila do mě taková nějaká tichá radost ze života. Snacha se záhy vrátila do zaměstnání a byla vděčná, že holčičku často hlídám, nejdřív v jejich domácnosti, ale čím dál častěji jsem si ji brala i domů.

Když ji František poprvé spatřil, rozklepala se mu brada. Myslela jsem, že bude odtažitý, to tedy nebyl. Oči se mu leskly slzami a hlas třásl dojetím. „Ta je opravdu… naše?“ zadrmolil s pohledem na tmavovlasé dítě a zkusil jej opatrně pohladit.

To už se hlas zatřásl i mně. „Opravdu naše,“ ubezpečila jsem ho. „Ta je ale krásná,“ zašeptal. Sedl si k téměř dvouleté dívence a tázal se: „Jestlipak víš, kdo jsem?“ Odpověděla bez váhání: „Děda.“ Otřel si slzy a od té chvíle byli nerozluční.

„Koukej, koho vedu,“ volávala jsem na Františka, který vyletěl z pracovny a popadl Elišku do náruče. „Konečně se k nám vrátilo štěstí,“ říkal. Oba jsme rozkvetli a snažili se, abychom byli s děvčátkem co nejčastěji.

Pootevřenými dveřmi jsem slýchala, jak František Elišce vypráví o svém povolání. Poslouchala, ani nedýchala. Povídal jí to i místo pohádky před spaním, když občas nocovala v Pavlově pokojíčku.

Nástupce

A v takový jeden krásný květnový den plný sluníčka při snídani zčistajasna řekla: „Dědo, já bych chtěla být taky doktorkou.“ Do manžela jako by uhodil hrom. Zavadil o hrníček a vylil čaj, ani si toho nevšiml. „Eliško, holčičko moje zlatá,“ vydechl okouzleně.

V očích se mu zaleskly slzy dojetí. Konečně měl vysněného nástupce, o němž se mu už ani nesnilo. „Tak z Elišky bude doktorka,“ zamumlal a v roztržitosti utíral čaj nikoli ubrouskem, ale vlastním rukávem.

„Z Elišky bude paní doktorka,“ zopakoval ještě několikrát. A tak se konečně našel někdo, kdo manžela přiměl smířit se s naším synem. Eliška zapůsobila jako diplomat. Přivedla tátu za ruku k nám domů. Pavel stanul Františkovi tváří v tvář.

Paní doktorka

Eliška, tehdy už zapsaná do první třídy, je oba vážně, ba skoro přísně pozorovala. František promluvil první. „Máš krásnou holčičku!“ vypravil ze sebe. „Díky, táto,“ šeptal Pavel. Padli si do náruče. Byla to nádherná chvíle. Jeden druhému se přestali vyhýbat.

Říkala jsem si, že by se manžel měl synovi, jenž se stal úspěšným podnikatelem a jako táta i manžel byl rovněž vzorný, omluvit. Udělal to, když se naše pyšná rodina sešla u jednoho stolu na Eliščině maturitním plese. Vstal a s koňakem v ruce pronesl:

„Připíjím na Elišku a jejího báječného tátu, mého drahého syna. Jsem na něj nesmírně pyšný. Dal nám milovanou vnučku a dokázal, že dovede uživit sebe i rodinu.

Pavle, choval jsem se jako hlupák.“ Eliška si podala přihlášku na lékařskou fakultu a je z ní paní doktorka.

Martina (63), Jihlava

Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může