Ve svém domě jsem se přátelila jen se stařičkou sousedkou Ludmilou. Ta se mi na sklonku života svěřila, že slyší hlasy.

Když stará paní zemřela, nabídl mi syn zesnulé sousedky její starou televizi. Rozhodla jsem se dar přijmout. Brzy jsem zjistila, že s televizí není něco v pořádku.

Milá stará paní

Bydlela jsem v tom starém činžáku asi tři roky. Moc obyvatel neměl. Na mém patře bydlel muž středního věku a starší sousedka Ludmila. Té bych tipla kolem osmdesáti let. Paradoxně právě ta mi byla z celého domu nejmilejší.

Na rozdíl od ostatních obyvatel mě zdravila, usmívala se a občas jsem k ní zašla na čaj. Měla jednoho syna, který za ní jezdil jen málokdy. Ukázalo se, že paní vedla velmi smutný a opuštěný život. Když jsme se trochu sblížily, s něčím se mi svěřila.

„Někdy mám pocit, jako kdyby tady byl někdo se mnou,“ řekla nejistě. „Jak to myslíte?“ nechápala jsem. „Jako že tu je někdo další. Myslím ducha,“ pronesla tiše a nejistě se rozhlédla po bytě. „Slyším hlasy, ale ublížit mi asi nechtějí,“ dodala. Snažila jsem se jí vysvětlit, že duchové neexistují a nemá se čeho bát.

Daroval mi televizi

Když přišel ten smutný den a paní Ludmila náhle zemřela, bylo mi to líto. Její syn přijel vyklízet byt a zdálo se, že mu je smrt matky lhostejná. Přišel za mnou a nabídl mi starou televizi po Ludmile.

Nakonec jsem si televizi vzala, hlavně z toho důvodu, že jsem zesnulou sousedku znala a měla jsem ji ráda.

Nešla vypnout

Televizi jsem odložila na stoleček a vymýšlela, kam ji umístím. Po třech dnech mě v noci vzbudil šum. Vycházel právě z té televize. Běželo v ní bílé zrnění, což by nebylo asi tak divné. Jenže televize nebyla v zásuvce. Dost mě to vyděsilo.

Navíc ani nešla vypnout. Odnesla jsem ji do pokoje, který nepoužívám, a zavřela dveře. Po pár minutách z pokoje vycházely hlasy. S uchem na dveřích jsem je poslouchala, ale nedokázala jsem rozluštit, co říkají.

Přepadl mě strach

Strachy jsem zalezla do postele. Spala jsem tak napůl, protože jsem pořád střežila dveře pokoje a čekala, zda z nich někdo vyjde. Hned jsem si vzpomněla na slova stařičké sousedky, když mi vyprávěla, že má pocit, že není v bytě sama.

Najednou jsem ten pocit měla také. Televize u mě v bytě vydržela tři dny. Poté jsem to vzdala a ze strachu se jí zbavila.

Možné vysvětlení

Od té chvíle, co jsem ji odnesla do sklepa, jsem měla klidné spaní. Chtěla jsem ale zjistit, co to mohlo být. Zašla jsem za jednou známou, která se zajímá o ezoteriku a magii. Z mého příběhu usoudila, že šlo skutečně o duchy.

Údajně si někdy vyberou elektronické zařízení ke komunikaci se světem živých. Musím říct, že mi z toho běhal mráz po zádech. Co asi ubohá Ludmila musela zažívat? Byla na to sama a neměla se komu svěřit. Škoda že jsme se nepoznaly dřív. Mohla jsem jí pomoci.

Jana H. (55), Krnov