Můj táta byl úplně jiný, než máma tvrdila. Vylíčila ho jako nějakého padoucha, ale to nebyla pravda. Táta mě měl rád.
Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá. Příliš jsem si na tátu nepamatovala, nevídali jsme se, zmizel někam na Slovensko, pak zřejmě ještě dál. Máma na něj nadávala, co mně paměť sahá. „Ani pohled ti nepošle,“ naříkala.
„Ani dárek k narozeninám. To že je táta? Jako bys ani žádného neměla.“ Bylo mi z toho smutno. Ale zvykla jsem si, nic jiného mi totiž nezbývalo. Máma se podruhé nevdala, ani si nikoho nenašla, říkala, že mužům nevěří. „Ti mizerové!“ naříkala.
Když zemřela, zanechala mě na světě s přesvědčením, že můj otec byl bezcharakterní bídák, který si nezaslouží ani vzpomínku. Jenomže ono to bylo trošku jinak. Vycházelo to najevo postupně, pomalu. Třeba při vyklízení sklepa.
V lepenkové krabici, která se rozpačitě krčila vzadu v koutě pod hromadou jiných zaprášených krámů, jsem našla pohlednice k Vánocům i balíčky s dárečky k narozeninám. Všechno určené mně, od táty.
Dopis od tety
Žila jsem osamoceně, nevdala jsem se, z té hrstky mužů, co se kolem mě v mládí točila, se skutečně vyklubali přesně takoví bezcharakterní bídáci, o jakých mluvila máma.
Nevěřila jsem, že jsou takoví všichni, jen jsem prostě měla smůlu, že se na mě lepily všelijaké existence.
Jednou jsem našla ve schránce dopis od tety, tátovy sestry. Nestýkaly jsme se, proto jsem se divila, co mi asi chce. Psala, že táta zemřel a že by uvítala, kdybych se jako jeho jediná dcera dostavila na pohřeb.
A tak jsem jela navždy se rozloučit s člověkem, který byl můj nejbližší, a já ho vlastně neznala. Bylo to nepopsatelně smutné. Po obřadu následovala smuteční hostina u tety, ani tu jsem skoro neznala. Rozplakala jsem se. Mám zpackaný život.
„Táta byl trochu jiný, než ti nejspíš tvrdila máma,“ vzala si slovo teta, celá uplakaná. „Máma byla trošku generál, špatně se mu s ní žilo. Když ji opustil, nechtěla mu tě půjčovat. To ho zdrtilo, měl tě moc rád. Radši odjel daleko, co nejdál, aby na tebe nemusel tolik myslet.“
Na lepší život
Zírala jsem na ni jako na zjevení. Takže táta byl úplně jiný, než jak mi ho máma vylíčila. „Panebože, teto,“ zajíkla jsem se, „žila jsem ve lži. To je hrůza! Mám život úplně rozpadlý na kousky.“ Teta se jen usmála a zavrtěla hlavou. U notáře se zjistilo, že mi táta odkázal hromadu peněz.
Na lepší život, stálo psáno v dopise, který přiložil. Budete se divit, ale mně se díky té částce podařilo postavit dům i zasadit strom. I syn se mi narodil. A jeho táta naštěstí žádný bídák není, stará se o nás všechny dodnes.
Eliška (65), Žďár nad Sázavou
