Tu práci jsem nevykonával dlouho. Najednou se mi začaly dít podivné věci. Cítil jsem dopředu, že se blíží smrt…
Jel jsem ten den pomalu a opatrně. „Pozor, cyklista!“ vykřikl můj spolujezdec. „To by bylo stylový! Černí havrani přejeli nebohého cyklistu!“ dodal jsem s vtipem a pro klid mého spolujezdce jsem uhánějícího cyklistu objel dalekým obloukem.
Naše černá dodávka se zlatým orámováním dveří a průhlednou zadní kapotou byla vždy pochmurným zjevem v ulicích. Pracoval jsem u pohřební služby, vozil jsme ten nejponuřejší „náklad“.
Cyklista zemře…
Cyklista patřil k těm, kterým se říká „sváteční jezdci.“ Byl to jeden z těch, co čekali na hezké počasí, aby si oblékli imitace závodních dresů a pak všem na odiv ukázali kolo za padesát tisíc.
Cyklistu jsme si mohli v klidu prohlédnout, chvíli jel z kopce stejnou rychlostí jako my.
A právě tehdy se to stalo. Najednou jsem měl pocit, že mám zpocené ruce. Jako by se přilepily k volantu a nemohly se od něj odtrhnout. Pot se mi řinul z čela a jeho kapky byly jako ledové krystalky zmrzlých, sněhových vloček.
Cítil jsem po těle zvláštní vibrace. Otřel jsem si obličej, ale pot se řinul dál. Byl jako studená sprcha, která mi padala z vlasů na tváře. „Stalo se něco, jsi bledý jako stěna?“ ptal se kolega a s údivem si mě prohlížel. „Ten cyklista bude mrtvý!“ vydechl jsem.
Moje ruce, držící křečovitě volant, se mi chvěly, vůbec jsem je neovládal „Jednou budeme všichni mrtví – už ti z těch mrtvých haraší!“ zasmál se kolega. Cyklista uhnul na nejbližší křižovatce a my jsme jeli dál. Po chvíli se mi udělalo lépe.
To je on!
Vraceli jsme se stejnou trasou zpátky. Vezli jsme mrtvou ženu na oddělení patologie. Utopila se. „Něco se děje, zastav!“ zvolal kolega a já dupl na brzdu. Před námi byla kolona aut. Něco se stalo na silnici. Jedno auto bylo nepresováno do svodidel.
Druhý dopravní prostředek, kterým bylo kolo, ležel pokroucený opodál. Projížděli jsme kolem nehody v okamžiku, kdy lékaři přestali s resuscitací. Spatřil jsem barevný pruhovaný trikot cyklisty, kterého jsme před hodinou předjížděli.
„To je on!“ zašeptal jsem a vzpomněl si na své podivné pocity při jeho předjíždění. To samé se mi přihodilo o dva dny později. Stál jsem s autem před přechodem pro chodce, přes který přecházel postarší muž. Z čela mi začal kapat pot a ruce se chvěly… „On zemře,“ zašeptal jsem.
Po pár hodinách, kdy jsme jeli kolem, jsme ho spatřili ležet vedle přechodu. Byl přikrytý plachtou a vedle něj ležela hůl se slonovinovou rukojetí. Přesně taková, jakou měl, když přecházel přechod a probudil ve mně ty pocity. O den později se ten pocit dostavil znovu.
Bylo to naposledy
Zneklidněl jsem. Právě v tom nastoupil můj kolega a se spokojeným výrazem za sebou přivřel dveře. Kousek jsme popojeli, když křiknul, abych zastavil. Něco mu prý vypadlo z auta, když měl za jízdy vystrčenou ruku z okýnka. Zastavil jsem.
Můj kolega vystoupil na vozovku – a ve stejném okamžiku kolem nás projíždělo nákladní auto… To bylo naposled, kdy jsem viděl parťáka živého a také naposledy, co jsem měl ten příšerný pocit. Jen se děsím chvíle, až se zase dostaví, už vím, co to znamená. Někdo zemře.
Petr (55), Pardubice
