Milovala jsem sport a nechtěla jsem se ho vzdát ani v pokročilém stadiu těhotenství. Celý svůj život jsem se totiž řídila heslem, že risk je zisk. Vyrazila jsem tedy na kolečkové brusle…

Otěhotněla jsem ve dvaceti, ale tehdejší přítel mě opustil. Rozhodla jsem se, že si dítě nechám, i za předpokladu, že s ním zůstanu sama. Měla jsem dost přátel a chápavé rodiče, kteří mi slíbili, že se o mě i o to malé postarají.

„Ale musíš na sebe dávat pozor,“ nabádal mě táta. Jedno odpoledne jsem se k hrůze svých rodičů rozhodla jít s kamarádkami na kolečkové brusle. „Porod máš za dveřmi, neblázni, něco se ti stane,“ strašila mě máma.

Jenže já jsem byla vždycky dost sportovní typ a nebála jsem se ničeho. Potřebovala jsem se odreagovat a vyjížďku na bruslích v osmém měsíci těhotenství jsem viděla jako skvělý nápad.

Nejezdi z kopce!

Bruslit jsem uměla skvěle, akorát jsem se nikdy nenaučila brzdit. Kamarádky mi chtěly ukázat novou stezku. „Ale nejezdi z kopce, vezmi to jen po rovině,“ ukazovala mi kamarádka Lenka. „Sejdeme se u toho kiosku na konci cesty,“ instruovala mě zase Anežka.

Brala jsem to jako výzvu, kdo tam bude dřív. Rozhodla jsem se to vzít kratší, pro mě neznámou, cestou, abych holkám ukázala, že těhotenství není žádná překážka. Jenže to jsem se přepočítala. Asi v půlce cesty se terén zhoršil a začal klesat prudce dolů.

Byla jsem už dost rozjetá a v momentě, kdy jsem si uvědomila, že to asi zle dopadne, už bylo pozdě. Řítila jsem se velkou rychlostí dolů, křičela o pomoc, a když jsem před sebou najednou uviděla maminku s kočárkem, hrozně jsem se lekla a praštila sebou o zem. A potom už nebylo nic.

Anděl strážný

Anděl strážný byl celý v bílém. „Probuďte se,“ šeptal. Myslela jsem, že jsem v ráji. Když jsem víc otevřela oči, byl tam on. Díval se na mě a za ním stála moje plačící rodina. Znovu jsem usnula.

Ale ruku doktora v bílém plášti jsem křečovitě svírala jako bych cítila, že on je ten, který mě vrátí do života.

Když jsem se konečně probrala, dozvěděla jsem se, že jsem na bruslích zle spadla, měla jsem otřes mozku. Dítě se lékařům podařilo zachránit. Císařským řezem se mi narodil chlapec, který dosal jméno Vítek. Po doktorovi, který nás zachránil.

Byla jsem mu tak vděčná, několikrát jsem ho ještě poté navštívila v nemocnici, už ne jako jeho pacient, ale jako vděčná máma. Za rok mě Vítek požádal o ruku. Kolečkové brusle nám visí doma v předsíni a připomínají moment, který nám oběma změnil život.

Jitka (50), okolí Kladna