Staré legendy a pověsti říkají, že každé obydlí má svého ochránce. Já jsem kdysi takovou bytost viděla na vlastní oči.
Vzpomínám moc ráda na svoje dětství na venkově. Než jsme se s rodiči v mých patnácti letech přestěhovali do Prahy, bydleli jsme v malé vesnici na Šumavě. Bylo tam krásně. A také tam byla spousta zvláštních a magických míst.
Nejvíce mě a mého bratra Jirku přitahoval osamělý dům na kraji vsi, kde celou dobu nikdo nebydlel. Říkalo se o něm, že v něm straší, a lidé se mu většinou vyhýbali velikým obloukem.
Bratrův nápad
Jirka byl o dva roky starší než já. Můj bratr měl rád dobrodružství a byl velkým pokušitelem, takže když mi jednoho dne navrhl, abychom se do onoho domu vydali, nemusel mě moc dlouho přemlouvat.
I já jsem měla pro strach uděláno a rozhodně jsem nechtěla před bráchou vypadat jako ustrašená malá holka.
Noční výprava
Naši výpravu jsme naplánovali na večerní hodiny. Byl podzim a už se brzy stmívalo, o to měla být celá akce strašidelnější. Na přízraky jsme ale ani já, ani bratr nevěřili. O svém úmyslu jsme samozřejmě nikomu nic neřekli.
Tajně jsme se vypravili z domova a s baterkami v ruce postupně došli až k tomu opuštěnému domu.
Začal se nás zmocňovat strach
Bylo znát, že i Jirka není úplně ve své kůži. Když jsme pak stáli před tím domem, tak dokonce navrhl, že bychom se měli vrátit. Tvrdil mi, že v rozbitých oknech zahlédl jakési světlo.
Já jsem se také necítila úplně bezpečně, ale nechtěla jsem být tou, kdo to vzdá. Řekla jsem, že se mu jen něco zdálo, že v domě není ani živáčka. Vyhecovali jsme se navzájem a pokračovali dál.
Podivný tvor se vydal k nám
Mezitím se temné večerní nebe ještě více zatáhlo a přišla bouřka. Ve chvíli, kdy se zablýsklo, jsme s bratrem spatřili ve dveřích domu jakousi malou postavu. Vypadala opravdu příšerně, jako nějaký netvor z pohádky. Byl to malý mužíček porostlý srstí.
Vykřikli jsme hrůzou, ale nebyli jsme schopni utéct. Strnule jsme stáli na místě a dívali se, jak ten tvor zamířil k místu, kde jsme stáli.
Chtěl, abychom šli dovnitř
Ještě větší strach se nás obou zmocnil, když nás ten mužíček oslovil. Sdělil nám, že je strážcem domu a že je mu smutno, protože odtud všichni dávno odešli. Najednou už nebudil jenom hrůzu, ale trochu i lítost. Vyzýval nás, abychom vstoupili dovnitř.
Naše děsivé tajemství
Bratr zadrmolil něco v tom smyslu, že už se musíme vrátit domů. Mně k tomu rozhodně přemlouvat nemusel. Oba jsme se otočili a utíkali rychle pryč. To už se dalo do docela hustého deště.
Když jsme pak konečně byli v bezpečí našich pokojů, zaplavila mě velká úleva. Doma jsme nikomu nic neřekli. S bratrem jsme však dospěli k závěru, že k onomu opuštěnému domu se už ani jeden z nás znovu vydat nechce.
Musela jsem se tam vrátit
O tom, co jsme v domě prožili, jsme se pak s Jirkou ještě několikrát bavili i v dospělosti, když jsme oba dva měli své rodiny. Do rodné vesnice nás to nijak netáhlo. Až po padesátce mě náhle přepadl stesk po místech, kde jsem vyrůstala.
Chtěla jsem vidět, jak moc se ta místa změnila. Dalším důvodem bylo i to, že můj bratr měl vážnou autonehodu, po které zůstal delší čas na přístrojích.
Vynořily se mi vzpomínky
Za půl roku to pak jeho vyčerpaný organismus vzdal. Smrt bratra mě velmi zasáhla a i kvůli Jirkovi jsem se nakonec rozhodna podniknout jednoho dne výlet na Šumavu. Jela jsem sama, nechtěla jsem do toho zatahovat manžela ani děti.
Srdce se mi rozbušilo, když jsem viděla, jak vypadá náš bývalý dům. Moc se nezměnil, jako by se tam zastavil čas. Chvíli jsem tam postávala a hlavou mi vířily vzpomínky.
Potom jsem se vydala k opuštěné budově, kde jsme kdysi s bratrem prožili hrůzné večerní dobrodružství.
Sebrala jsem všechnu odvahu
Dům vypadal mnohem zaostalejší a zanedbanější, skoro jako před zbořením. Pochopitelně že v takové ruině nikdo ani nyní nebydlel. Tentokrát jsem opatrně vešla i dovnitř. Musela jsem se tam prodrat neudržovanou zahradou a křovím.
Působil smutně
Sotva jsem vstoupila dovnitř, znovu jsem spatřila stejný přízrak jako tehdy před téměř čtyřiceti lety. Teď už jsem se ho ale nebála. Malý mužík působil opravdu smutně a opuštěně.
Raději jsem však, jakmile to stvoření vykročilo směrem ke mně, znovu zvolila ústup. K večeru jsem pak odjížděla z mé rodné vesnice se smíšenými pocity.
Zůstane tam napořád?
Od mého výletu uplynulo už více než pět let, ale myslím si, že to tam vypadá pořád stejně, včetně toho strašidelného domu. Doslechla jsem se, že tam nejsou léta vyřešena vlastnická práva, a tak to obydlí chátrá a bude chátrat dál. A jeho tajemný a děsivý strážce tam zůstane asi osamělý už napořád.
Radka M. (58), Praha
