Domů     Hledala jsem, kde jsem doma…
Hledala jsem, kde jsem doma…
5 minut čtení

Svatební cesta mě vrátila do země mých rodičů. Bylo to zvláštní vzrušení, které jsem najednou prožívala. A když se naskytla příležitost, tak jsem se vrátila natrvalo. Teď už vím, kam patřím.

Když naši počátkem sedmdesátých let emigrovali z tehdejšího Československa, byly mi necelé dva roky.

Byla jsem za vodou

Rodiče mezi sebou i se mnou mluvili česky, takže mateřštinu jsem zvládala, ale jinak jsem ke své rodné zemi žádný vztah neměla. Doma jsem se cítila na Floridě. Do Prahy jsem se podívala až jako čerstvá novomanželka.

Manžel si sám vymyslel svatební cestu do mé rodné země. Mě tím napřed zaskočil, protože jsem nepociťovala žádnou touhu se do své vlasti podívat.

Osud mě zradil

Už po příletu se mě zmocnilo zvláštní vzrušení. Tahle zem, kterou jsem ve svých vzpomínkách zřejmě zcela vytěsnila, mi hned přišla důvěrně známá. Celý týden jsme si s manželem náramně užili.

Hned jsme si naplánovali, že se sem zas vypravíme, až budeme mít děti. „Ať vědí, v jaké zemi mají část kořenů,“ tvrdil můj muž. Osud to však chtěl jinak. Několikrát po sobě jsem potratila a pak už jsem se o další těhotenství nepokoušela. Po pár letech jsme se s manželem rozvedli a já od té doby žila sama.

Zaběhlé koleje

On moc toužil po dětech a já mu nechtěla stát v cestě. Napřed to nebylo snadné, ale časem se můj život dostal do zaběhlých kolejí, které mi vyhovovaly. Po rodičích jsem podědila umělecké sklony a našla si zajímavou práci v jednom velkém kulturním centru.

Dopřávala mi spoustu zážitků i setkání s inspirativními lidmi. Ani seznámit se s přitažlivými muži pro mě nebyl problém.

Být single mě bavilo

Já ale žádného chlapa nechtěla, bavilo mě žít „single“. Byla jsem vlastně konečně spokojená. Ale když se tak koukám nazpátek, dochází mi, jak propastný rozdíl je mezi spokojeností a štěstím. Tehdy mi to ale ještě nedocházelo.

Totální obrat v životě

Před pár lety mi v zaměstnání dali osudovou příležitost. Šlo o mezinárodní kulturní projekt, na němž se naše centrum podílelo a jehož těžiště bylo v Čechách. Zaměstnavatel se obrátil rovnou na mě, protože bylo známo, že umím česky.

Mělo jít o pár týdnů organizační práce v Praze, což by samozřejmě znalost češtiny usnadňovala. Ani jsem moc neváhala a kývla jsem. Byla bych však tenkrát stejně ráda odletěla kamkoli jinam, lákalo mě spíš zpestřit si všední život delší cestou.

Byla jsem nadšená

Praha se za těch pár let od mé svatební cesty dost proměnila. Letiště sice tehdy ještě neneslo jméno Václava Havla, ale už vypadalo jinak, než když jsme na něm kdysi přistávali. První dny jsem na nějaké rozkoukávání neměla čas. Práce mě úplně pohltila.

Ale tak po čtrnácti dnech, kdy už jsem si konečně našla systém ve svých pracovních povinnostech, jsem se jen tak nazdařbůh vydala městem.

Prohlížela jsem si notoricky známé památky, navštívila jsem nějaká muzea, kostely, projela se parníkem po Vltavě, ale táhlo mě to i mimo centrum.

Zvláštní pocit

V dalších dnech jsem se na procházkách Prahou a na bloumání jejími ulicemi stala doslova závislá. Připadala jsem si tu jako ryba ve vodě, už vůbec ne jako cizinec.

I když jsem tu neměla přátele, známé, prostě to, co dělá domov domovem, přesto jako bych se opravdu vracela domů. Najednou jsem cítila, že je mi tu tak nějak opravdově dobře. Připadala jsem si najednou šťastná, i když jsem k tomu neměla žádný zvláštní důvod. Docela přesně si ale pamatuju okamžik, kdy mi to poprvé

blesklo hlavou, že bych tu mohla zůstat. Náhodou mě při mých toulkách nohy zavedly do jedné malé prodejní galerie. Po pravdě řečeno, nebylo tam nic, co by stálo za pozornost nebo mělo nějakou skutečnou uměleckou hodnotu. Nadchlo mě ale něco jiného.

Na první pohled bylo zřejmé, s jakou láskou je tahle galerie vedena a opečovávána.

Zásadní seznámení

Mé seznámení s její majitelkou ale bylo zásadní pro můj život. Našla jsem tu přítelkyni na celý život a nový smysl pro další roky. A já se rozhodla. Chci tu zůstat. Chci tu žít.

Chci tu mít galerii… Do Ameriky jsem se vrátila už jen proto, abych vyřídila vše potřebné, dala výpověď v zaměstnání a také převedla své úspory, uložené většinou v obligacích, na použitelné peníze.

Staronový domov

Když si po půl roce letadlo, v němž jsem seděla, znovu sedalo na přistávací plochu pražského letiště, už jsem měla pocit, že se vracím. Zpátky domů? Nevím, tak se to asi říct nedá. Spíš se hodí výraz „staronový domov“. Ale návrat to byl!

A teď už jsem desátým rokem v Praze opravdu doma a mám tu svou vysněnou malou galerii. Teprve tady mi došlo, jak propastný rozdíl je mezi spokojeností a štěstím. Nejsem sice se vším spokojená, ale jsem šťastná.

A musím říct, že to je mnohem lepší než opačná varianta: být spokojená, ale ne šťastná.

Irma T. (58), Praha

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Nikdo jsme tehdy netušili, že se u mé sestry Aničky začíná projevovat zapomnětlivost. Sedla do špatného vlaku a nevěděla, kde je. Pomohl jí ochočený krkavec. Krkavci jsou učenliví. Dokážou věrně napodobovat zvuky z okolí, dokonce i lidský hlas. Jeden takový šikula pomohl mé starší sestře, když se dostala do úzkých. Dodnes na příběh o opeřeném hrdinovi vzpomínáme... Sestra Anička k nám jezdila n
2 minuty čtení
Lidé mě vždycky měli rádi. Pak se ale na mě sesypaly problémy. Nevšimla jsem si, že už to najednou nejsem já! Nedávno mi bylo šedesát. Ten věk jsem si nepřipouštěla, dokud jsem chodila do práce, měla doma manžela, mladšího milence k tomu a každý rok jsem jezdila na dovolenou k moři. Byl to nádherný život! Byla jsem vždycky veselá holka, proto mě měli všichni rádi. Oblíbená spolužačka a vyhle
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může