Svatební cesta mě vrátila do země mých rodičů. Bylo to zvláštní vzrušení, které jsem najednou prožívala. A když se naskytla příležitost, tak jsem se vrátila natrvalo. Teď už vím, kam patřím.
Když naši počátkem sedmdesátých let emigrovali z tehdejšího Československa, byly mi necelé dva roky.
Byla jsem za vodou
Rodiče mezi sebou i se mnou mluvili česky, takže mateřštinu jsem zvládala, ale jinak jsem ke své rodné zemi žádný vztah neměla. Doma jsem se cítila na Floridě. Do Prahy jsem se podívala až jako čerstvá novomanželka.
Manžel si sám vymyslel svatební cestu do mé rodné země. Mě tím napřed zaskočil, protože jsem nepociťovala žádnou touhu se do své vlasti podívat.
Osud mě zradil
Už po příletu se mě zmocnilo zvláštní vzrušení. Tahle zem, kterou jsem ve svých vzpomínkách zřejmě zcela vytěsnila, mi hned přišla důvěrně známá. Celý týden jsme si s manželem náramně užili.
Hned jsme si naplánovali, že se sem zas vypravíme, až budeme mít děti. „Ať vědí, v jaké zemi mají část kořenů,“ tvrdil můj muž. Osud to však chtěl jinak. Několikrát po sobě jsem potratila a pak už jsem se o další těhotenství nepokoušela. Po pár letech jsme se s manželem rozvedli a já od té doby žila sama.
Zaběhlé koleje
On moc toužil po dětech a já mu nechtěla stát v cestě. Napřed to nebylo snadné, ale časem se můj život dostal do zaběhlých kolejí, které mi vyhovovaly. Po rodičích jsem podědila umělecké sklony a našla si zajímavou práci v jednom velkém kulturním centru.
Dopřávala mi spoustu zážitků i setkání s inspirativními lidmi. Ani seznámit se s přitažlivými muži pro mě nebyl problém.
Být single mě bavilo
Já ale žádného chlapa nechtěla, bavilo mě žít „single“. Byla jsem vlastně konečně spokojená. Ale když se tak koukám nazpátek, dochází mi, jak propastný rozdíl je mezi spokojeností a štěstím. Tehdy mi to ale ještě nedocházelo.
Totální obrat v životě
Před pár lety mi v zaměstnání dali osudovou příležitost. Šlo o mezinárodní kulturní projekt, na němž se naše centrum podílelo a jehož těžiště bylo v Čechách. Zaměstnavatel se obrátil rovnou na mě, protože bylo známo, že umím česky.
Mělo jít o pár týdnů organizační práce v Praze, což by samozřejmě znalost češtiny usnadňovala. Ani jsem moc neváhala a kývla jsem. Byla bych však tenkrát stejně ráda odletěla kamkoli jinam, lákalo mě spíš zpestřit si všední život delší cestou.
Byla jsem nadšená
Praha se za těch pár let od mé svatební cesty dost proměnila. Letiště sice tehdy ještě neneslo jméno Václava Havla, ale už vypadalo jinak, než když jsme na něm kdysi přistávali. První dny jsem na nějaké rozkoukávání neměla čas. Práce mě úplně pohltila.
Ale tak po čtrnácti dnech, kdy už jsem si konečně našla systém ve svých pracovních povinnostech, jsem se jen tak nazdařbůh vydala městem.
Prohlížela jsem si notoricky známé památky, navštívila jsem nějaká muzea, kostely, projela se parníkem po Vltavě, ale táhlo mě to i mimo centrum.
Zvláštní pocit
V dalších dnech jsem se na procházkách Prahou a na bloumání jejími ulicemi stala doslova závislá. Připadala jsem si tu jako ryba ve vodě, už vůbec ne jako cizinec.
I když jsem tu neměla přátele, známé, prostě to, co dělá domov domovem, přesto jako bych se opravdu vracela domů. Najednou jsem cítila, že je mi tu tak nějak opravdově dobře. Připadala jsem si najednou šťastná, i když jsem k tomu neměla žádný zvláštní důvod. Docela přesně si ale pamatuju okamžik, kdy mi to poprvé
blesklo hlavou, že bych tu mohla zůstat. Náhodou mě při mých toulkách nohy zavedly do jedné malé prodejní galerie. Po pravdě řečeno, nebylo tam nic, co by stálo za pozornost nebo mělo nějakou skutečnou uměleckou hodnotu. Nadchlo mě ale něco jiného.
Na první pohled bylo zřejmé, s jakou láskou je tahle galerie vedena a opečovávána.
Zásadní seznámení
Mé seznámení s její majitelkou ale bylo zásadní pro můj život. Našla jsem tu přítelkyni na celý život a nový smysl pro další roky. A já se rozhodla. Chci tu zůstat. Chci tu žít.
Chci tu mít galerii… Do Ameriky jsem se vrátila už jen proto, abych vyřídila vše potřebné, dala výpověď v zaměstnání a také převedla své úspory, uložené většinou v obligacích, na použitelné peníze.
Staronový domov
Když si po půl roce letadlo, v němž jsem seděla, znovu sedalo na přistávací plochu pražského letiště, už jsem měla pocit, že se vracím. Zpátky domů? Nevím, tak se to asi říct nedá. Spíš se hodí výraz „staronový domov“. Ale návrat to byl!
A teď už jsem desátým rokem v Praze opravdu doma a mám tu svou vysněnou malou galerii. Teprve tady mi došlo, jak propastný rozdíl je mezi spokojeností a štěstím. Nejsem sice se vším spokojená, ale jsem šťastná.
A musím říct, že to je mnohem lepší než opačná varianta: být spokojená, ale ne šťastná.
Irma T. (58), Praha
