Po letech jsem se náhodně setkala se svou, kdysi studentskou láskou. Z nespokojeného manželství jsem se odstěhovala k Jindrovi a nelitovala jsem. Dnes jsem opět šťastná.

Bylo mi sedmnáct, když jsem začala chodit s Jindrou, byl to nejhezčí kluk z našeho ročníku na ekonomce. Mé kamarádce Kláře se samozřejmě líbil taky. V té době jsem prodělala operaci slepého střeva a strávila tři týdny doma.

Když jsem se pak vrátila do školy, oznámila mi smutně Klára, že viděla Jindru s jinou holkou, prý mě s ní podvádí. Tak jsem se na Jindru naštvala a začala ho ignorovat. Když si se mnou chtěl promluvit, řekla jsem, že není o čem. Tak náš vztah skončil.

Později jsem se dozvěděla, že si to Klára vymyslela, poněvadž mi Jindru záviděla. To už jsem ale chodila s Josefem. Byla jsem do něj hodně zamilovaná, myslela jsem, že to je ten nejlepší mužský, jakého jsem mohla potkat!

Já nezkušená devatenáctiletá holka a on chlap před třicítkou, který se už chtěl oženit a založit rodinu. Máma mi to rozmlouvala, prý mám na starosti s dětmi dost času, ale já si nenechala radit a tak byla svatba.

Byl to pedant

Brzy se narodila Janička. Nemohu říct, že by byl Josef špatný chlap a táta, ale byl děsný pedant na všechno.

Potrpěl si na pořádek, ne, že bych byla nějaká šmudla, ale on doslova šílel, když náhodou nenašel ve skříni oblíbenou košili nebo triko, které bylo zrovna ještě v koši se špinavým prádlem. Přitom měl plnou skříň pěkného oblečení.

Stejně tak nesnášel ohřívané jídlo z předešlého dne. Denně jsem musela vyvářet něco jiného. Dokázal domů přinést slušné peníze, chodil na přesčasy, nijak jsme nestrádali. Když bylo malé přes rok, rozhodl, že bychom mohli mít druhé dítě, prý by chtěl syna.

Narodila se další holčička. Josef se o holky staral, někdy až příliš choulostivě, neustále sledoval, jestli nemají ušpiněné oblečení, jestli jim nic nechybí. Převlékala jsem je kvůli němu několikrát denně.

Těšila jsem se, že půjdu do práce, až mladší dcera bude mít tři roky, ale zase bylo rozhodnuto. Třetí pokus o syna.

Věčně nespokojený

Když se narodil Vašík, Josef zářil radostí. Jeho pedantství ho ale nepustilo. Doma nesmělo být ani smítko, pořád jsem běhala s vysavačem, prala, žehlila, vařila… Děti si musely neustále uklízet hračky.

Tolikrát jsem si v té době vzpomněla na svou první lásku. S Jindrou jsme sice neměli tehdy žádný vážný ani extra dlouhý vztah, ale tušila jsem, že on by určitě nebyl takový puntičkář jako Josef. To jsem ale nečekala, že se naše cesty ještě někdy setkají.

Můj manžel se tehdy začal chovat divně. Některý den byl veselý, hrál si s dětmi, četl jim pohádky, pak se třeba dva dny s nikým z nás pomalu ani nebavil. Dokonce začal vést řeči o tom, jestli ho mám vůbec ráda, jestli jsem s ním šťastná.

„Proč bych s tebou nebyla šťastná?“ nechápala jsem. Ty jeho nálady mi přišly divné. Děti rostly, dělaly nám radost, ale s Josefovým chováním to bylo čím dál horší.

„Jestli máš deprese, musíš vyhledat pomoc odborníků,“ řekla jsem mu, když zase na všechno nadával a s ničím nebyl spokojený.

Nehoda

A pak přišlo to nejhorší. Můj muž měl ošklivou autonehodu, náklaďák, který vyjel z lesní cesty mu nedal přednost. Do nemocnice jsem za ním chodila denně. Ale tam se taky ke mně nechoval pěkně, byl podrážděný.

Když jsem mu umyla a nakrájela jablko, řekl, že je kyselé, zákusek, co jsem mu přinesla, byl jednou moc a jindy málo sladký, nic mu nebylo recht.

Vyžadoval mou každodenní návštěvu, pořád jsem mu musela vyprávět, co je nového, i když mi nakonec pokaždé řekl, že ho to vůbec nezajímá. Nevěděla jsem, co už mu mám povídat. Můj život byla práce a pak návštěva v nemocnici, děti už bydlely na internátech.

Jednou, když jsem za ním zase přišla, ležel na vedlejší posteli muž, který mi byl povědomý. Byl to Jindra. Hned jsem mu šla podat ruku, také mě poznal a usmál se. Josef mě ten den zase jen kritizoval a Jindra to už po chvíli nemohl poslouchat.

„To se nestydíte svou ženu tahle sekýrovat? Denně si na vás udělá čas, přinese na co máte chuť a vám to nejde pod nos? Ruce byste jí měl líbat, vy sobče!“ pustil se do mého muže. Josef jen něco zabručel a potom mě začal znovu komandovat.

Pozvání na kávu

Po pár dnech jsem cestou do špitálu Jindru znovu potkala. Zrovna ho pouštěli domů, setkali jsme se u výtahu. „Můžu tě pozvat na kávu?“ zeptal se mě. Já jsem ale odmítla, nepřišlo mi vhodné přijímat pozvání od dávné lásky, když můj muž ležel v nemocnici.

Jindra smutně pokýval hlavou, rozloučil se a odešel. Cestou domů jsem poté vzpomínala na naše studentská léta a ptala se sama sebe, jaký má asi Jindra život.

Myslela jsem si, že Josef v nemocnici, kde měl dost času přemýšlet, přehodnotí svůj život, ale on se vůbec nezměnil. Stával se z něho protivný, nespokojený mrzout. I dcery a syn mu vyčítali jeho nálady. Rychle nám ale děti vylétly z rodného hnízda.

Nejstarší dcera a syn odešli pracovat do ciziny, druhá dcera měla přítele a už pár měsíců žila s ním nedaleko od nás. A čas běžel dál. Asi po půl roce jsem znovu potkala Jindru, opět naprostou náhodou, když jsem šla nakoupit.

Chvíli jsme se bavili na ulici a já poté navrhla, že bych to pozvání na kávu přece jen přijala. Překvapilo ho to, mile, řekla bych. O chvíli později už jsme seděli v kavárně a klábosili.

Srdce promluvilo

„Taky jsem si zažil své, žena mě podváděla,“ říkal. Byl už několik let rozvedený. Až po tolika letech jsem mu prozradila, proč jsem ho tenkrát pustila k vodě. Oba jsme se tomu zasmáli. Strávili jsme spolu celé odpoledne a bylo mi s ním moc fajn.

Když jsem přišla domů, Josef měl zase svůj den. Pořád mě sekýroval kvůli naprostým nesmyslům, že už jsem to nemohla snést. Rozbrečela jsem se, práskla dveřmi a zavolala Jindrovi.

Za půl hodiny jsme spolu seděli v příjemné kavárničce a zase jsem si vylévala srdce. „Nevím, co mě k němu ještě vůbec táhne, já už to s ním nevydržím,“ říkala jsem. Jindra mě konejšivě objal. Měla jsem pocit, že mi je znovu sedmnáct a toužím být s ním.

Po další hádce s manželem jsem si tím byla naprosto jistá. Začali jsme se tajně scházet. Můj muž něco tušil a začal být ještě náladovější a zamlklejší. „Buď navštívíš psychiatra a budeš se léčit, nebo s tebou končím!“ pustila jsem se do něj.

Udělala jsem to

Tehdy se mi vysmál, nevěřil, že bych to udělala. A já jsem to udělala! Odstěhovala jsem se za Jindrou. „Doufám, že mi zase neutečeš, když jsme se konečně setkali, po tolika letech. To není náhoda, ale osud. Asi jsme si souzeni.

Naše láska měla mít pokračování,“ řekl mi Jindra, když mě vítal ve svém bytě s otevřenou náručí. Josef mi s rozvodem nedělal žádné problémy, došlo mu, že s ním už dál nebudu. A já jsem svého odchodu nelitovala. Se svou staronovou láskou jsme si užívali života.

Začali jsme chodit do tanečních pro dospělé, pravidelně hrát kuželky a na dovolené jsme chodili po horách. Prostě navázali jsme na našich sladkých sedmnáct, i když nám je už o několik desetiletí víc.

Umíme žít!

K padesátinám mi můj milovaný Jindra nechal upéct humorný dort s velkým nápisem dvacet pět a malými pímenky „x dva“. I moje děti si ho oblíbily, říkají, že jsme jako dva puberťáci. My ale prostě jen umíme žít! Rok po mém rozvodu jsme se s Jindrou vzali.

A nakonec mi v poště nečekaně přistála i gratulace od Josefa. Brala jsem to jako naše konečné usmíření. Už i já si říkám, že to musel být skutečně v té nemocnici osud. Že jsem potkala své největší štěstí, svého Jindru.

Marta (62), severní Čechy