Zásadně nevyprávím jedovaté vtipy o tchyních. Mnohé z nich si to chudinky vůbec nezaslouží, ta moje tedy určitě ne.

O tchyních se vyprávějí jízlivé vtipy a hrůzostrašné příběhy. Mnohé z nich se cítí ukřivděné. Právem. Vím o tom své. S budoucím manželem jsem se seznámila, když byl na dva roky na vojně daleko od domova.

Vojáci chodili tancovat do kulturáku. Z vojny domů si kromě kufru přivezl i mě, v sedmém měsíci těhotenství. Živě si vybavuji, jak zazvonil na nízký baráček a nic netušící matce pravil: „Maminko, to je Stáňa. My se musíme vzít. Jo a nemáme kde bydlet.“

Jen zalapala po dechu. Po zhruba třech vteřinách, které potřebovala, aby se vzpamatovala, mi podala ruku a povídá: „No tak tě tady vítáme. Pojď dál. Ubytujeme tě u Vaška v pokoji. Přece tě nevyženeme na mráz, když čekáš naše vnouče.“

Dobrá víla

Bydleli jsme u Vaškových rodičů osm let, s námi naše děti, nejdřív se narodila Ivetka, pak Honzík. Nepamatuji se, že by se za tu dobu tchyně někdy zamračila nebo zvýšila hlas. Byla mým andělem z nebes, dobrou vílou.

„Jestli chceš umět vařit, naučím tě to. Jestli nechceš, nebudu tě nutit,“ pověděla mi v prvních dnech společného soužití. O vaření, domácích pracích či péči o dítě jsem nevěděla ani to nejmenší, bylo mi sotva osmnáct.

Všechno mě naučila, chválila mě při tom, jak jsem šikovná, i když to nebyla pravda. Těch připálených hrnců, co pak musela vší silou drhnout! V pračce jsem jí jednou obarvila nejoblíbenější halenky, všechny vytáhla sakumprásk růžové.

Zrovna barva, kterou nikdy nenosila. Jen mávla rukou. Když jsem poprvé s obrovskou pompou pro všechny uvařila nedělní oběd a byla na to pyšná, nežral ho ani pes, a že nebyl rozmazlený. Namazala všem chleby máslem a smáli jsme se tomu ještě za další rok.

Ani ve snu

Zčistajasna, ani nevím, jak se to stalo, jsem jí začala říkat mami. Dojalo to i Vaška, což byl drsný chlap, pracoval v lese. Mě vychovala babička, máma umřela, když jsem byla dítě, najednou jsem měla novou, což by mě bývalo ani ve snu nenapadlo.

Po osmi letech soužití s tchyní a tchánem, který byl taky dobrák, jsme dostali klíče od družstevního bytu. Oplakala jsem to, od té laskavé ženské se mi namouduši nikam nechtělo. Dětem taky ne, na babičku si zvykly a zbožňovaly ji.

Bohužel zemřela předčasně, to bylo pro nás všechny velké neštěstí. Když už ležela na smrtelné posteli, vzala jsem ji za ruku a pošeptala jí, že je ta nejbáječnější tchyně pod sluncem a že na ni jakživa nezapomenu. Je to pravda. Když vařím nedělní oběd, říkám si, že je dobrý, hlavně díky ní.

Stanislava (63), Zlínsko