Nakonec jsem svému tátovi musela dát za pravdu. Jeho sestra moc fištrónu nepobrala. Svou průzračnou naivitou způsobila, že jsme vlastně přišli o polovinu rodových pozemků.
Měla jsem ji ráda. Tetičku, kterou jsem kvůli politickým poměrům v předrevoluční době nemohla vídat. Emigrovala totiž do Dánska. Když pověstná železná opona konečně padla, nebo spíš by se mělo říkat, že vystoupala nahoru, nebo se rozhrnula…
zkrátka když se mohlo ven a dovnitř, bylo naše shledání po letech plné nadšení a radosti. Tetička Ludmila přivezla spoustu dárků, hlavně samé lahůdky, které tady ještě nebyly, přece jen šlo o první dny po sametové revoluci.
Štědrá teta
Nebyla lakomá. Naopak, byla velmi štědrá a měla radost, že my máme radost. A my jsme byli rádi i za to, když se se svým mužem Pepou zabydleli ve venkovském domku po rodičích. Po mém dědečkovi a babičce z otcovy strany.
Ludmila byla sestra otce, abych vás uvedla do situace. Měli s Pepou docela našetřeno, on totiž „tam venku“ vydělal dost peněz jako úředník na ministerstvu. Čili měli na to, aby ten domek, tu rodinnou památku, docela zvelebili.
My jsme v té vesnici v Podkrkonoší měli opodál chatku a byli jsme spokojeni. Naši „Dánové“, jak jsme tetě se strejdou říkali, jezdili do Čech na dovolené.
Jsme boháči!
Takhle ubíhaly roky hezky a klidně, a než jsme se nadáli, uplynulo od revoluce už čtvrtstoletí. Mezitím už zemřeli prarodiče a my s manželem se pomalu chystali, že v naší vísce budeme trávit důchod.
Rodový majetek byl rozdělen v poklidu, „Dánové“ měli domek po rodičích Ludmily a my pozemek s chatou, kterou jsme přestavovali k trvalému bydlení. A pak tu bylo ještě několik pozemků, roztroušených v obci i po okolí.
Já, která jsem dostala od otce jeho část majetku, kterou zdědil po rodičích, jsem měla s tetičkou ode všech těch dalších pozemků ideální polovinu. Chodila jsem občas na procházky se svým manželem, a říkala mu: „Podívej, tohle je taky naše…
a támhle za tím remízkem, to pole, to nám taky patří. Tedy nám a tetičce…“ Neměli jsme moc peněz, takže ke štěstí nám stačil jen ten pocit, že kdyby bylo nejhůř, máme tu ještě pozemky, mohli bychom se s Ludmilou dohodnout a něco prodat.
Pod pás
Pomalu jsme si říkali, že za peníze, které bychom mohli z prodeje některého pozemku, tedy po dohodě s tetičkou, dostat, by se ten náš domeček na stáří mohl hodně pěkně vyparádit.
Jenomže jednoho dne přišla taková rána pod pás, jakou bychom nečekali v nejčernějších snech. Zazvonil mi mobil. Věruška, naše vzdálená příbuzná, jedna z těch, se kterými ve vesnici máme společné geny. Brečela mi do telefonu, ale pak se konečně vymáčkla.
Ludmila prodala pozemek, na kterém částečně stojí hospodářství usedlosti Věrušky a Tondy.
„Představ si, že nám volali z té firmy, která je společně s vámi novým spoluvlastníkem všech pozemků, které dříve z té poloviny patřily Ludmile, že jestli nechceme o kus zahrady a hlavně příjezdové cesty přijít, musíme si to od nich koupit.“ Trvalo mi dost dlouho, než jsem to pochopila.
Opravdu došlo k tomu, že Ludmila svoji ideální polovinu všech pozemků prodala a já jsem teď byla jejich spolumajitelem nikoli s tetičkou, ale s nějakými mazanými lotry.
Než bude pozdě
„Přišli za námi pánové, a prý že je teď poslední možnost pozemky prodat, pak prý bude pozdě,“ usmívala se na mě tetička Ludmila, když jsem se jí s očima navrch hlavy ptala, co to provedla.
Vyšlo najevo, že za metr pozemku dostala asi patnáct korun, naprosto směšnou částku.
A ta poslední šance pozemky prodat spočívala v tom, že za pár měsíců, kdy měl začít platit nový zákon, by vlastník ideální poloviny musel pozemek nabídnout přednostně druhému spoluvlastníkovi.
Čili byl ještě čas mě, jako spolumajitelku obejít, zmocnit se za pár korun majetku bez mého vědomí! V tom to bylo, ale teta to pochopila úplně špatně.
„Já jsem netušila, že bys to chtěla,“ usmívala se na mě a musím říct, že jsem od té chvíle ten její úsměv začala považovat za pitomý. Vždyť my bychom jí nabídli třeba i víc peněz…
Vyděrači
Nechápala ani, v jakém průšvihu se ocitla Věruška se svou zahradou a cestou u rodinného domku. On totiž tam ve vesnici, do té doby nikdo neřešil, že je někde kus pozemku a na něm cizí hospodářství, byl v tom takový letitý guláš, lidi se vždycky nějak dohodli.
Teď ale přišli vyděrači. Věruška s manželem museli překupníkům zaplatit přemrštěnou částku za flíček země, která jim umožňovala přístup k vlastnímu domu. Já a Lojzík jsme od Věry nechtěli nic. Tedy něco přece jen.
Láhev slivovice, ze které jsme spolu velkou část obsahu vypili hned první večer, když nám došlo, že naše sny o bohatství se rozplynuly díky hlouposti tetičky. S novým spoluvlastníkem pozemků nám nastaly krušné časy.
Ivana (62), Šumava