Jako malá jsem byla nešťastná, hubená, špatně oblečená, smutná. Nikdo mi nepomohl. Táta zmizel a máma situaci nezvládla.

Táta nás opustil, když mi byly dva roky. Bylo to příliš složité, pochopit něco takového je těžké i pro dospělého, natož pro malou holčičku. Všechno jsem to zapomněla, to temné období znám jen z matčina vyprávění, a máma zjevně hodně zkreslovala.

Nechci říct lhala, spíš jen přeháněla a skutečnost si všelijak upravovala. Byla tehdy na zhroucení, ale kdo by nebyl? Dnes už se jí na nic nezeptám, a tak si musím některé věci pracně domýšlet. Otec od nás odešel na konci šedesátých let minulého století.

Tehdy se v našem miniaturním bytě odehrávala dramata, ale hlavní aktéři zřejmě raději vždycky počkali než půjdu spát, anebo hovořili tlumeným hlasem. Otec prohlásil, že musíme těžce zkoušenou vlast opustit, dokud to jde.

Matka nesouhlasila, namítala, že tahle země je jejím domovem, má tu práci, kterou miluje, rodinu, tehdy byla naživu nejen moje babička, ale i prababička, kamarády. Táta ji prosil, kudy chodil. Dopadlo to ale špatně. Odjel sám. Byla to cesta bez návratu.

S mámou jsme osaměly a ona tušila, že nadobro. A to ještě netušila zdaleka všechno.

Královna krásy

Postupem času onemocněla depresemi. Z milované střední všeobecné školy, kde učila, ji vyhodili, našla si práci jako vychovatelka na venkově, ve městě ji působit nenechali. Trápila se, během dvou let zemřely jak její matka, tak babička, a ona to neunesla.

Když si prohlížím staré černobílé fotografie, z nichž se usmívají máma a táta ještě za svobodna na rekreaci na Lipně, říkám si, jaký to byl krásný pár. Máma vypadá jako nějaká královna krásy, v minisukni a s vysoko vyčesanými vlasy.

Neuvěřitelně se pak ale změnila. Jako by v krátké době zestárla o dvacet let. Zahořkla, tváře jí zežloutly, přibylo vrásek. Práce ji nebavila, stěžovala si, že ji děti neposlouchají a že jí nedělá dobře ten neustálý kravál.

Nebyla ani na malé děti zvyklá, vždyť předtím učila středoškoláky. Nenáviděla i dojíždění, jezdila sem a tam hodinu a půl denně. Představovala jsem si, jaká by asi byla, kdyby táta neemigroval. Nejspíš usměvavá, bezstarostná a šťastná.

Pořád čekáme

Vyrůstala jsem s tím, že se na mě vlastní otec ostudně vykašlal, že jsem pro něj vzduch. Postupem času na něj máma nadávala víc a víc. „Je v něm vůbec něco lidského?“ vykřikovala.

„Že jsem mu ukradená já, dobře, ale jak může proboha zapomenout na vlastní dceru?“ Odvážila jsem se zeptat, zda mi třeba něco neposlal, aspoň jediný pohled. „Ani lísteček!“ rozlítila se. „Víš, co si myslím? Že tam má už jinou rodinu.

Našel si ženskou a úplně zapomněl, že existujeme a že na něj pořád čekáme.“ Udělala si ze mě důvěrnici. Nechovaly jsme se jako matka a dcera, ale daleko spíš jako dvě kamarádky, z nichž ta starší je k smrti nešťastná a ta mladší ji utěšuje.

Na tohle jsem ale neměla věk. Potřebovala jsem mámu, ne věčně uplakanou, zoufalou bytost, které je třeba od rána do večera říkat: Neplakej, to bude dobré, to se vyřeší, uvidíš. Když mi bylo patnáct, už nedokázala chodit do práce.

Dostala invalidní důchod a teprve tehdy vypuklo to pravé peklo. Někdy mi blesklo hlavou, kde je vlastně můj otec, a proč dopustil, abych měla dětství jako vystřižené z filmového hororu. A především: Proč je mu to úplně fuk.

Pod obraz

Sedávala v ušáku a pozorovala mě krví podlitýma očima. Většinou se ani nepřevlékala z noční košile, přes niž si přehodila černý župan se stříbrnou lemovkou. zděděný po babičce.

Prošedivělé vlasy jí visely přes obličej, v ruce s třesoucími se prsty dýmala cigareta, což bylo děsivé. Párkrát s ní usnula a dvakrát chytlo křeslo. Odneslo to naštěstí zas jen to křeslo, na několika místech zčernalé.

Když měla lepší den, dokázala i uvařit, na mně bylo skoro všechno ostatní včetně úklidu, protože máma už nepořádek nevnímala. Několikrát hořelo i u vaření. Dva dny jsme větraly a sousedi si stěžovali, že jsme nebezpečná partaj.

Rozebíralo se to na domovní schůzi, kde jsem s očima přilepenýma na lino slabým hláskem slíbila, že se máma polepší. Nedodala jsem, že se na schůzi nedostavila z toho důvodu, že je pod obraz. Beztak to všichni věděli, celý činžák, celé město.

Moje dětství bylo na draka. Žila jsem ve své bublině. Jinak to prostě nešlo. Ještě v sedmnácti jsem usínala s plyšovým psem, se kterým jsem si i povídala.

Ve škole jsem byla za chudinku, vychrtlou, hladovou, mizerně oblečenou, únavou z domácích prací usínající během vyučovacích hodin. Třeba by mě škola bavila, ale scházela mi energie i patřičná radost ze života.

Jak dopadnu já?

Nosila jsem domů špatné známky. Máma je pokaždé zkoukla, těžkou rukou podepsala a neposlušným jazykem zabreptala: „No to je hrůza! Kdepak je tvůj tatínek, aby se podíval, jak se jeho holčička učí?

Aby se pokochal, jak dokonale nás zničil?“ Následovalo obvyklé poučení o mužích kolem nás. Podle mámy to byla ta nejhorší sebranka, jakou svět zrodil: zrádci, nevěrníci, lháři, lumpové, ničemové a podvodníci. „Dej na má slova,“ škytala.

„Jestli si někdy najdeš chlapa, tak tě úplně zničí! Podívej se na mě. Chceš dopadnout jako já?“ Mlčky jsem zavrtěla hlavou. To by nechtěl nikdo. Umřela, když mi bylo něco přes dvacet.

Stalo se to v nemocnici, doktor nezastíral, že k tomu dojde, a tak jsme se mohly rozloučit. Slabě mi stiskla ruku a zašeptala: „Mám tě moc ráda.“ To byla poslední slova, která jsem z jejích úst slyšela.

Uvědomila jsem si, že od této chvíle jsem sama na celém světě, a zatmělo se mi hrůzou před očima. Než jsem stačila přemýšlet, co se sebou, pukaly ledy, přišel listopad 1989 a něco pro mě snad ještě důležitějšího. Našla jsem v mámině prádelníku tátovy dopisy. Nikdy o nich neřekla slovíčko.

Sama na světě

Některé byly přímo pro mě, začínaly: Milé koťátko, a byly krásné. Kreslil do nich obrázky, tehdy jsem totiž byla ještě malá holčička. Prosil mámu, abychom přijely za ním, na nějaký způsob že určitě přijdeme.

Později, v nějakém slabém období, to zřejmě steskem nemohl vydržet a navrhl, že se vrátí, ať už to bude spojeno s jakýmikoli sankcemi. Psal, že je to jedno, hlavně že nám bude nablízku. „Mám se vrátit? Souhlasíš?“ tázal se. Odpověď nedostal.

Žádal mámu, ať se mnou o něm mluví, ať mi řekne, že mě má rád nade vše a že lituje, že mě nevídá. Jenže ona mi místo toho pověděla, že nenapsal ani řádek a že jsem mu lhostejná. Zanedlouho jsem stála pod okny vily, kterou si pronajal. I za zataženými závěsy bylo vidět, že se tam svítí.

Tiché kroky

Napsal mi dopis, který tentokrát máma schovat nemohla – napsal, že se vrací. Branka nebyla zamčená, ani vstupní dveře. Vstoupila jsem do chodby, pak do velkého pokoje. Zavrzaly parkety, muž u okna se otočil, naše oči se střetly.

„Na tuhle chvíli jsem čekal dvacet let,“ hlesl. V očích se mu zatřpytily slzy. „Dokážeš mi odpustit?“ zašeptal. Ale já jsem v tu chvíli žádnou nenávist necítila, ač ji do mě máma pumpovala všechny ty roky. Tak tohle byl můj táta, nejdůležitější muž mého života.

Ve vztahu ke mně nejspíš udělal chybu, ale, jak sám řekl, krutě za ni zaplatil. „Chybělas mi kaž­dý den,“ povzdychl si. Hned pak jsme se objali. Potom se zpovzdálí ozvaly tiché kroky.

Objevila se žena, štíhlá, světlovlasá, nakrátko ostříhaná, asi tak v otcově věku. Nesměle se usmála a hned pak sklopila oči. „To je Markéta, žijeme spolu už dlouho, bez ní bych se asi zbláznil,“ představil mi ji otec. Podala mi ruku.

„Těšila jsem se na vás,“ špitla. „Vždycky jsem si přála dceru, ale marně. Nebojte se,“ dodala hned konejšivě. „Nechci vám dělat matku. Stačí, když budeme kamarádky.“ Zatopili v krbu, přinesli mi čaj a potom jsme si tiše povídali.

A já jsem měla snad poprvé v životě pocit, že je všechno tak, jak má být. Hned druhý den jsme se s tátou vydali za mámou na hřbitov. Táta koupil kytici nádherných bílých lilií a položil je k její fotografii v kulatém rámečku.

Zapálil svíčku, pak jsme stáli a koukali mámě do smutných očí. „Máma mi neříkala pravdu, schovávala tvoje dopisy,“ zašeptala jsem. Táta nic neřekl, jen vzdychl.

Rozplakala jsem se, jako bych až teď pochopila, jak moc jsem mámu milovala a jak málo jsem ji chápala.

Martina (58), Mariánské Lázně