Mám dva syny. Jednoho jsem příliš rozmazlila a teď se mi to vrací. Nedokážu ho vyhodit ze svého domu, připadám si jen jako jeho služka.

Když mi před rokem zemřel manžel, syn Pavel mi přispěchal hned na pomoc. Nastěhoval se ke mně a já věřila, že mi pomůže zahnat smutek. Druhý syn Karel má totiž rodinu a bydlí na opačné straně republiky.

Pavel je mladší, v dětství býval často nemocný, tak jsme ho měli tendenci rozmazlovat. V určitém období mě ale manžel začal krotit a kritizovat za moji výchovu. Samozřejmě jsem měla oba syny ráda, ale o Karla jsem se nikdy nebála.

Ten si uměl poradit se vším. Hned po maturitě odešel na vysokou školu do Prahy. Když se Pavel nedostal na státní střední školu, vzala jsem úspory a zaplatila mu soukromou. Nebyla to levná škola.

Ty čtyři roky jeho studia byly těžké. Maturitu složil s odřenýma ušima. Doufala jsem, že si najde dobrou práci, hodnou ženu a povede spokojený život jako Karel. Nic z toho se nestalo. Zaměstnání měnil jako ponožky. Vždycky byl někde nějaký problém.

Mámo, dej!

Až dnes vím, že ten problém je sám Pavel. Manžel ani nevěděl, že mi často volal kvůli penězům. „Přišla mi nižší výplata, pomůžeš mi, mami?“ prosil mě do telefonu můj dospělý syn. Tajně jsem mu vozila uvařené jídlo nebo mu uklízela v jeho kamrlíku.

On mi to opětoval láskyplnými slovy. Prostě to se mnou uměl! Manžel věděl, že to není dobré. Kdykoli na Pavla uhodil, aby se zmátořil, syn na nějaký čas poslechl. Měl totiž z táty vítr. Jenže můj muž zemřel. Ze dne na den jsem zůstala sama.

A tehdy mi na pomoc přiklusal Pavlík. Litoval mě, objímal a líbal na tvář jako vždy. První týdny se snažil. Chodil nakupovat a doma občas uvařil. Moc mi to pomáhalo. Jenže jednoho dne mi oznámil, že ho vyhodili z práce.

Utěšovala jsem ho, že si určitě najde brzy jinou práci. Na to mi odpověděl, že má skvělý nápad. Bude doma a o vše se postará. O naše malé hospodářství, o malou truhlářskou dílnu, co zůstala po manželovi. To jsem začala mít obavy.

Už je pozdě

Můj důchod není tak velký, abych mohla všechno táhnout sama. A moje obavy se ukázaly oprávněné. Pavel sedí doma na kanapi, u nohou mu leží basa piv a rozkazuje mi.

Kdy mám nakrmit králíky, sundat prádlo ze šňůry, co si dá k obědu, na co se budeme dívat v televizi. Práci samozřejmě nehledá.

A co je úplně nejhorší? Že mě občas vyhazuje z domu, protože za ním přijdou kamarádi a celou noc popíjejí. Přespávám pak u kamarádky, já, máma, které táhne na sedmdesát. I když Pavla miluji, chci, aby se odstěhoval. Došlo na manželova slova. Ve výchově jsem udělala chybu a teď za to pykám.

Stanislava (67), Třebíč