Táta od nás včas utekl a založil novou rodinu, daleko od nás, protože s mámou se zkrátka nedalo žít. Ale já jsem s ní zůstat musela. To nemohlo dobře dopadnout.
Máma byla samý chlap. Její výchova spočívala v tom, že mi dávala najíst, občas, po delší době, vyprala oblečení a někdy i podepsala domácí úkoly. Jejím hlavním zájmem bylo lovit muže. Asi nemusím dodávat, že táta utekl a nechal mě mámě napospas.
Založil si novou rodinu a já jsem mu byla ukradená. Alimenty posílal pravidelně a včas, máma si za ně kupovala šaty a šminky, a ještě to všude se smíchem vykládala. Tahle její „péče“ si přímo říkala o neštěstí, a ono se také stalo. Bylo mi šest a hrála jsem si s míčem před vrátky.
Po prašné cestě, která se vinula kolem našeho domku, skoro nikdy nic nejezdilo. Ale když se míč odkutálel na druhou stranu, bohužel se tudy zrovna řítila motorka.
Máma byla s některým z amantů uvnitř, pili víno a smáli se, bylo to slyšet otevřeným oknem až ke mně, když jsem se svalila do prachu cesty.
Bušila na okno
Nikdy jsem neviděla mámu tak vyděšenou. Bušila na okno sousedům a vřískala. Měli postarší trabant. Soused vyběhl, naložili mě a vezli do nemocnice, vzdálené asi třicet kilometrů. Křičela jsem bolestí, ale zaznamenala jsem, že máma brečí.
Soused ji konejšil: „Je to jenom noha, Lído, jenom noha, to se spraví.“ Opakoval to pořád dokola, celý život si to pamatuji. Jenom noha. Mohlo to dopadnout hůř. Ale říkejte to děvčátku, které najednou kulhá. Strávila jsem tři týdny v nemocnici a několik měsíců na rehabilitaci.
Musela jsem opakovat první třídu. Tři nebo čtyři roky jsem napadala na pravou nohu, vyřešilo se to díky pravidelnému namáhavému cvičení. Je třeba přiznat, že to byla máma, kdo mi pomáhal každý den cvičit a kdo na to dbal.
Žádní chlapi
Hodně se změnila. Trápily ji výčitky svědomí. Slýchala jsem ji v noci brečet anebo křižovat balkon sem a tam s cigaretou v ruce, těžce vzdychat. Už k nám nechodili žádní chlapi, fakticky ani jeden, což bylo neuvěřitelné.
Z práce pospíchala na nákup a domů, skončily schůzky ve vinárnách anebo křepčení na diskotékách, kde bývala nejstarší. Byla jiná, lepší, ale smutná. Bylo mi jí líto. Svěřila jsem se babičce.
To mi bylo už čtrnáct a živá duše by nepoznala, že jsem měla nehodu, chodila jsem jako laňka.
„Měla bys jí odpustit,“ poradila mi babička. „Já jsem jí přece dávno odpustila,“ divila jsem se. „Jenže ona to potřebuje slyšet,“ zněla odpověď. Napadlo mě obléknout si trikot a přetančit před mámou celý obývák. Pustila jsem rádio na plný pecky a udělala to.
Prostě jen tak. Opravdu to fungovalo. Usmála se.
Jana (57), Ústí nad Labem
