Manžel mi tvrdí, že jsem intrikánka, ale myslí to dobře, proto se na něho nezlobím. A co jsem tedy vyvedla? Zabránila jsem synovi, aby si vzal zlatokopku.

Kolikrát za život asi tak můžete ženit syna… Když si to sedne, tak to může vyjít jenom jednou. Ne že bych mu přála nějaké turbulence v životě, které znamenají rozvody a sňatky, ale byla jsem nastražená, aby to jednou bylo.

Chráním syna

Martin nebyl žádný ňouma, ale ani vysloveně holkař, tak snad jako každý normální kluk. Jenže v některých věcech byl až neuvěřitelně naivní. Když to na něho nějaká holka uměla, neměl šanci. Ale byla jsem tu já.

Jednu z těch neodbytných dívek, které zajímal hlavně náš dům a chata v horách, jsem si rovnou podala. „Opravdu byste chtěla takovou tchyni?“ zeptala jsem se. Dívala se na mě jako na zjevení. Ani netušila, kam mířím.

Vyděsila jsem ji

„No, víte, Martin zůstane bydlet samozřejmě u nás, když máme tak velký dům, ale také bude muset respektovat daná pravidla. Noční klid je po desáté, úklid kaž-

dou sobotu a gruntování každý druhý měsíc. Jsem ráda, že tuhle práci předám vám. Na mě zbude už jenom kontrola. A pište si, že budu chodit s bílými rukavičkami!“

Mám dobrý odhad

Vzala roha už druhý den, prý by jim to s Martinem nejspíše neklapalo. A za měsíc už si brala syna majitele autoservisu. To asi nebyla ta pravá láska pro Martina. Manžel mi domlouvá, že všechny holky synovi odradím a nakonec zůstane sám.

To bych nedopustila, jen mám oko na ty, kterým jde o všechno jiné než o mého syna. A to manželovi nějak uniká. Je to chlap, který když vidí mladou culící se hočinu, trochu se mu zatmí před očima. Ne že by mi chtěl být nevěrný, ale známe triky, které fungují.

Možná je každá máme v genech. A také je dovedeme přece dobře používat, pokud nám o něco jde. Vždyť to znáte, přiznejte si to.

Varoval mě

Martin už začal být ze mě trochu nervózní. „Mami, opravdu víš, co mi to děláš?“ ptal se smutně. „Ale vždyť já chci jenom tvoje dobro, synáčku,“ bránila jsem se. „Babička říkávala, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly,“ pokýval hlavou.

„Jestli v tom budeš pokračovat, budu muset někam odejít. Ty tady se mnou děláš nějaký sociální experiment!“ Toho jsem se zase lekla.

Chtěl to zastavit

Manžel mi pak pošeptal, že toho už mám nechat, geny negeny, že je to klukův život. A jestli se spálí, bude to také jenom jeho věc. Vyměkla jsem a začal trnout, že to opravdu s naším Martinem nedopadne dobře. On už ani nehlásil, že si někoho přivede.

A když přivedl, zmizeli s návštěvou hned ve svém patře. A já pak byla jako na trní. „Vidíš, co jsi spískala?“

To jsem nechtěla

Manžel měl pravdu, přehnala jsem to. Jako nějaká bláznivá máma, která nechce dopustit, aby její syn dospěl. Ale to nemám v žádném případě v úmyslu. Tak jsem přibrzdila.

Jasné je, že jsem se mladým neměla plést do života, ale ta zlatokopka mě tenkrát přivedla na to, že dělám dobře. A když jsem se stáhla do pozadí, jako bych ani v domě nebyla, vrátila se i Martinovi chuť se s námi víc bavit.

Je to naděje?

Jednoho dne se to stalo. Martin vešel do předsíně a vedle něho stála dívka, o které jsem hned věděla, že je to ta pravá. A byla jsem v klidu. Která máma by nebyla?

Všechno jsem si to mohla ušetřit, ale to bych zase nebyla já, která chce pro všechny jenom to nejlepší. Chystáme svatbu. První, a určitě poslední. O tom jsem přesvědčená.

Pavla Z. (65), Uničov