U muže, který se mě zastal, když mě můj partner urážel, jsem našla naději, štěstí a krásný vztah. Jsme spolu dodnes.

Petra jsem poznala, když jsem si s kamarádkou Irenou vyrazila na běžky. Stejně jako já si užíval zimní i letní sporty. V tom jsme byli stejná krevní skupina. Žili jsme spolu sedmým rokem a jediné, co kazilo náš vztah, byla jeho žárlivost.

„Kdo nežárlí, nemiluje,“ bylo jeho krédo. Nikdy jsem mu nedávala důvod k žárlení. Před ním jsem měla přítele, dokonce jsme plánovali společný život, ale on trval na tom, že chce se mnou žít, ale bez dětí.

Tak jsme se rozešli. Petr se ale často vyptával, zda jsem nepotkala svého bývalého partnera a zda na něj někdy myslím. „Jak jsi přišel na to, že bych měla na něho myslet? To je pro mě uzavřená kapitola,“ odpověděla jsem.

„A pro něho je to taky uzavřená kapitola?“ nepřestával do mě rýpat, ačkoliv jsem mu řekla, že o něm už nic nevím a ani mě nezajímá. K Petrovi jsem se před časem přistěhovala.

Pohár přetekl

Ze začátku to s ním šlo, sice měl občas nějaké řeči, kde jsem byla a s kým, co jsem dělala, když jsem se někde zdržela, ale postupně to začalo být horší a horší, až jsem několikrát uvažovala o rozchodu.

Nechtěla jsem být ale sama.

Jednoho dne to ale vygradovalo. Vrátila jsem se z návštěvy od mámy o den déle a Petr se do mě pustil. „Koho jsi tam potkala, že jsi se zdržela, s kým mi zahýbáš?“ křičel na mě. Po ošklivé hádce jsem se sebrala a odešla si spravit nervy do nedaleké cukrárny.

Za chvíli mi zavolala kamarádka Irena a já jí do mobilu řekla, že pohár už přetekl a že s Petrem končím. Sotva jsem domluvila, přiřítil se Petr do cukrárny. „Tušil jsem kam jsi vyrazila! Tak jdeme domů,“ chytil mě za loket.

Pohrozil mu

Vytrhla jsem se mu, s tím, že nikam nepůjdu, mezi námi je konec, a ať nedělá scény. I obsluha ho upozornila na jeho nevhodné chování. Najednou se zvedl cizí muž, který celou dobu seděl u vedlejšího stolku.

„Vy jste neslyšel, co vám řekla ta paní i obsluha? Tak jí dejte pokoj! Nebo vytočím 158 a oni vám to policisté vysvětlí!“ pohrozil Petrovi. Na moji osobu i na toho neznámého muže adresoval Petr drsné nadávky.

„Volám policii,“ řekla obsluhující žena. Petr po chvíli raději odešel. Celá rozklepaná jsem se posadila. Vtom do cukrárny vešla parta postarších turistek. Cukrárna ale byla tak plná, že se neměly kam usadit. U každého stolku někdo seděl.

Cizí muž, který se mě zastal, jim uvolnil svůj stůl a přišel ke mně, zda si může přisednout. Přikývla jsem. Povídali jsme si a já se svěřila, že jsem před chvílí ukončila vztah s žárlivcem.

Setkání s Ondrou pokračovala a dnes už chodí mlsat do stejné cukrárny i naše sedmnáctiletá dcera.

Jana (55), Děčínsko