Když je člověk starý a ztratí partnera, může se začít cítit osamělý. Naštěstí jsem svého strýčka dokázala probudit zpátky do života.

Člověk je někdy tak zahlcený prací a starostmi, že si ani nevšimne, že se jeho blízký začne měnit. To, že se můj strýc Emil po smrti své ženy změnil, jsme si hned nevšimli. Občas jsem mu přinesla buchty, kus kachny s knedlíkem a povídala si s ním.

Nejdřív byl za vše vděčný, ale čím dál víc se začal stranit okolí. Ovšem ve velkém začal na balkoně pěstovat květiny. Jednou, když jsem k němu šla, zaslechla jsem rozhovor z balkonu. Myslela jsem si, že za ním přišel nějaký kamarád. To, že mluví s květinami, mě nenapadlo.

Kytky jako rodina?

Stála jsem pod tím balkonem jako opařená. Strýci samota leze na mozek, došla jsem k závěru. Když jsem pak zvonila u dveří, neotevřel mi. Řekla jsem to manželovi, a ten za ním vyrazil na kus řeči. Jako muž s mužem.

Vrátil se za půl hodinky, že ho strýc vyhodil se slovy: ,,Kytičky už chtějí jít spát!“

Bylo nám ho moc líto, ale nevěděly jsme, jak pomoct. Dva dny nato strýc volal. V telefonu jsem uslyšela jeho nešťastný hlas. „Co se stalo, strejdo?“ zeptala jsem se. „Zemřela mi Bohunka!“ vydechl strýc plačtivě. Nevěděla jsem, kdo je Bohunka. „No přece moje kytička!“

Má chuť žít

Všeho jsem nechala a běžela ke strýčkovi. Tekly mu slzy, když mě pouštěl dovnitř. Trvalo dlouho, než jsem ho utišila. Pak mě ale napadlo zajít do zámeckého parku, jestli by nepotřebovali nadšeného pomocníka, který by se jim staral o květiny.

Zdálo se mi to jako dobrá volba, když si našel takový vztah k rostlinám. Pro strýce to byla krásná realizace, navíc je na čerstvém vzduchu a nakonec si tam našel i kamaráda. Je to taky vdovec, který tam chodívá na procházky se svým pejskem.

Dnes už se spolu navštěvují, hrají šachy nebo vyrazí do místní hospůdky na jedno.

Alena (61), východní Čechy