Po mámině smrti táta zahořkl. V jeho domě panoval pekelný nepořádek. Nedovolil, abych uklidila, a tak to tam vypadalo děsivě.
Táta byl starý, nabručený vdovec a dělal mi trochu starosti. Byl zatrpklý, mluvil o tom, že nejlepší by bylo, kdyby konečně umřel. Málo se podobal veselému chlapíkovi, jakým byl, když ještě žila máma. Po její smrti zpustl a zahořkl. V baráku panoval neskutečný nepořádek.
Nabízela jsem se, že uklidím, ale nedovolil mi na nic sáhnout. „Kdepak, to je moje království, tady mi žádná ženská řádit nebude,“ říkával.
Na moje návrhy, že je zbytečné, aby žil jako vlk samotář, když máma zemřela před dvaceti lety, odpovídal, že by si už na žádnou ženu nezvykl.
„Akorát by mi poroučela,“ mínil. „Nejsem otrok, jsem rád, že mám svou svobodu, na tu mi nikdo sahat nebude.“ A tak jsme s manželem usoudili, že již neexistuje naděje, že by se táta umoudřil a přestal být podivínským samotářem.
Nějaký nezdvořilý
Jenomže, jak se ostatně všeobecně ví, naděje umírá poslední. Naše doposud bezdětná dcera Ivana a její muž si vzali do pěstounské péče dvanáctiletou holčičku.
Po počátečních rozpacích jsme byli s manželem nadšení, protože ta malá, jmenovala se Jaruška, nás nadchla.
Byla to báječná, chytrá a vtipná holčička, a na svůj věk rozumná a šikovná. Vzali jsme ji na první návštěvu k dědečkovi, moc se těšila. Mého tátu jsme na to, že v sobotu přijede Jaruška, připravovali, ale je to starý pán, už dost roztržitý.
Když dívenku uviděl, pravil: „Proč mi sem vodíte cizí lidi?“ Ani jsem nestačila otevřít pusu. Slovo si vzala Jaruška: „Ty jsi koukám, dědečku, nějaký nezdvořilý. Mně to nevadí. Stejně jsem ráda, že mám konečně dědu.“ Zíral na ni jako na zjevení.
Jako zrcadlo
A to nebylo zdaleka všechno. Jaruška se rozhlédla kolem sebe vytřeštěným zrakem. Zachraptěla: „Vy tady dědečkovi neuklízíte?“ Bylo mi trapně. Snažila jsem se jí vysvětlit, že si to starý pán nepřeje, ale neposlouchala mě. „Za tohle by nám dali v děcáku černý puntík,“ mumlala pohoršeně.
„Víte co?“ navrhla. „Nechte mě tu do zítřka. Trošku to tu dám do pucu, vždyť by se sem dědečkovi nastěhovaly krysy.“ Čekala jsem, že táta projeví odpor, ale nezmohl se ani na slovo.
Když jsme druhý den přijeli, dřív trestuhodně zanedbaná kuchyně se leskla jako zrcadlo, stejně tak i podlaha a letitý nábytek v obýváku.
Jaruška seděla v houpacím křesle a pletla novému dědečkovi šálu. Ten jí na oplátku předčítal ze své oblíbené knihy, pojednávající o druhé světové válce. Dýchla na nás idyla.
Vzpomněla jsem si, jak táta hřímal, že si do baráku žádnou ženskou nepustí, a v duchu jsem se zasmála.
Helena (59), Broumovsko
