Organizovala jsem třídní sraz po pětačtyřiceti letech, na který přišel pohledný muž, kterého jsem nepoznala. Málem jsem jej vyhodila. Naštěstí neodešel, už se mnou zůstal.

Tolik jsem se na setkání s bývalými spolužáky těšila, a když se řadu let nikdo neměl k tomu, aby zorganizoval náš sraz, pustila jsem se do toho sama. A teď jsme byli tady, po tolika letech jsme se začali scházet v salonku jediné restaurace našeho městečka.

Seděla jsem hned u dveří a inkasovala od příchozích spolužáků peníze za objednané občerstvení. Najednou se začali hrnout dovnitř dva podnapilí muži, které jsem neznala. Vykázala jsem je ven. A rázem se objevil další neznámý chlap.

Tady nemáte co dělat

„Pane, tady máme uzavřenou společnost,“ řekla jsem mu už značně rozčílená. On se chvíli na mě upřeně díval, potom mu začaly cukat koutky. „Tak já jsem Martin, seděl jsem v lavici za tebou celé ty roky!“ smál se.

Nemohla jsem uvěřit, že se z toho tehdy hubeného kluka s uhrovitým čelem, stal takový švihák. Neviděla jsem ho desítky roků, vlastně od základní školy naposledy. Musela jsem se mu omluvit a jako satisfakci jsem ho pozvala na panáka hruškovice.

Byl to nezapomenutelný sraz. Všichni se dobře bavili a děkovali mi, že jsem tak skvělou událost zorganizovala. Asi za dva týdny po srazu jsem zaparkovala na náměstí a šla si něco vyřídit na úřad. Když jsem se vracela k autu, čekalo mě překvapení.

Náhodné setkání

„Ahoj, co ty tady?“ podivila jsem se, když z vedle stojícího auta vystupoval Martin. Jak mi bylo známo, tak bydlel 150 kilometrů daleko. Začal vyprávět, že se mu na srazu po našem městečku tak zastesklo, že tu kupuje byt. Okamžitě jsem ho pozvala na kávu.

Tam se zmínil, že je pozvaný na svatbu, ale samotnému se mu tam nechce. A náhodou se svatba koná nedaleko. Navrhl, ať jedu s ním. Připadalo mi to pošetilé, vždyť jsme ani spolu nechodili. Ale souhlasila jsem. Od té doby jsme se scházeli pravidelně.

Když se Martin definitivně do městečka přestěhoval, zval mě na výlety, jezdili jsme na kolech, chodili na vycházky. O rok později jsem pronajala svůj byt a přistěhovala se k němu. Jsme spolu už pěkných pár let a náramně nám to klape.

S čím si mě však můj muž stále dobírá, je, že jsem ho mermomocí chtěla vyhodit s večírku. „Tak to bylo opravdu škoda,“ říká se smíchem. A má pravdu. Kdyby se býval tehdy otočil na podpatku a odešel, nenašla bych na stará kolena tak velké štěstí.

Alena (66), jižní Čechy