Nikdy by mě nenapadlo, že naši rodinu může něco rozházet. Zapomněla jsem ale, že závist dokáže být nekonečná.

Znovu trpělivě čekám a nechávám vyzvánět telefon. Jenže můj starší bráška, který byl vždy mou oporou a mým ochráncem, se mnou nemluví. Hlavní vinu na našem rozkolu nese jeho chamtivá manželka. A dědictví, které mi byl čert dlužen. Vědět to, tak vše odmítnu.

Stále spolu

Mezi mnou, mým bratrem a starší sestrou bylo v dětství silné pouto. A ani v dospělosti naše vazby nepolevily. Pořádali jsme pravidelné rodinné sešlosti. I s našimi všemi dětmi i s rodiči.

Naši sice už byli v té době rozvedení, ale na společná setkání se dostavovali pravidelně a bez odmlouvání. Vše se zdálo celkem v pohodě. Samozřejmě že jsme se občas trochu pohádali, ale vždy jsme nakonec odcházeli domů usmíření.

První velká roztržka

Poprvé jsme se doopravdy rozhádali, když po tátovi umřela do roka i maminka. Moc toho sice po ní nezbylo, nicméně šlo o dědictví. A my byli tři dědici, kteří si to nic měli rozdělit. Jak už jsem řekla, Petrova žena byla vždycky dost chamtivá.

Přísným okem rozdělovala každou lžičku a skleničku, která po mámě zůstala. Bylo mi z toho špatně. A i když jsme se i po té roztržce zase dali dohromady, vztahy rázem ochladly.

Pak přišel velký šok

Dozvěděla jsem se, že dědím po jakémsi pánovi, kterého jsem vůbec neznala, dost velký majetek. Šlo o mého biologického otce, který nedávno zemřel. Byla jsem naprosto zmatená.

Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, došlo mi, že já se vlastně narodila do rodiny, která už byla nefunkční, a brzy nato se naši rozvedli.

Bylo to její tajemství

Nechápala jsem jediné, proč mi maminka nikdy nic neřekla. Měla jsem právo poznat svého skutečného otce, i když toho nepravého jsem velice milovala. Možná se styděla, nebo chtěla uchránit naše pevné sourozenecké vazby. Stejně se to nepovedlo.

Pro bratra i sestru jsem najednou cizí člověk. A co hůř, dost bohatý. To se přece neodpouští.

Helena K. (60), Plzeň