Láska není jen pro mladé. Kvete opravdu v každém věku a narazit na ni můžete třeba i při nakupování potravin.

Bylo mi čtyřicet sedm let a deset let jsem byla rozvedená. Sen o novém vztahu jsem už dávno dosnila. Byla jsem přesvědčená, že mě žádná velká láska už nečeká. Dokud jsem nepoznala Jaromíra.

Už jsme si neměli co říct

Byla to náhoda, opravdu jsem nikoho nehledala. Po rozvodu jsem si řekla, že vztahů mám až po krk. Po odchodu syna z domova jsme s manželem rychle zjistili, že už si nemáme co říct.

Rozvod nebyl vůbec nijak snadný, avšak kvůli svému muži jsem už tehdy vůbec neplakala. Proto jsem se do nepoznaného světa osamělých žen vrhla celkem uvolněně.

Smutné večery

Považovala jsem to za skvělé, vyzkoušet něco nového. Začala jsem chodit na kurz malování, španělštiny a našla jsem si místo v knihkupectví. Ve svém okruhu jsem však měla jen kamarádky, a tak to byly převážně ženy, se kterými jsem leccos podnikala.

A netrvalo to dlouho a poznala jsem i temnou stránku života o samotě – zvlášť smutné večery jsem předtím neznala. To byly momenty, během kterých jsem si vysnila velkou lásku. Moje přítelkyně se neustále pokoušely dát mě s někým dohromady.

Jedna dokonce za mě podala inzerát do novin. A pak jsem jednoho dne narazila na Jaromíra, do slova a do písmene.

Láska přišla zničehonic

Stalo se to v supermarketu. V tlačenici jsem do někoho nechtěně vrazila nákupním vozíkem. Místo toho, aby mi dotyčný nadával, začal se tento vysoký a mírně prošedivělý vdovec usmívat a povídat si se mnou.

Jak později prohlásil, miluje ženy, které se umí prosadit, a nemá s tím žádný problém, když převezmou iniciativu. Já jsem byla zcela okouzlena jeho šarmem, mužným hlasem, modrýma očima. Pozval mě na kávu.

Když se o pár hodin později naše cesty rozešly, oba jsme byli až po uši zamilovaní.

Moje spřízněná duše

Bylo to, jako bychom se znali už léta. Jako bychom celý život čekali na to, abychom konečně byli spolu. Cítila jsem to tak, a když jsem to vyslovila, Jaromír mi to odsouhlasil.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem krátce před padesátkou našla svoji spřízněnou duši, svoji životní lásku.

Svatba, o které jsem už ani nesnila

Byli jsme spolu ani ne jeden rok, když mě Jaromír při jedné romantické večeři požádal o ruku. Vehnaly se mi slzy do očí, neboť jsem o tomto okamžiku už dávno snít přestala. Samozřejmě jsem souhlasila, a tak jsme se tři měsíce nato vzali.

Láska ke mně přišla pozdě, avšak v plné síle a já prožívám nádherné štěstí. Proto věřte, že naděje je tu vždy. Hlavně je potřeba tomu věřit a mít radost ze sebe i ze života!

Lenka S. (52), Kolín