Náhrdelník mé tety v sobě skrýval tajemství nešťastné lásky. Když jsem ho tehdy nesla do klenotnictví, netušila jsem, že tím nechám spravit nejen starý šperk, ale také dvě zlomená srdce.

Moje teta měla náhrdelník, který se mi moc líbil. Bylo na něm umělecky provedené písmeno „M“, protože teta se jmenovala Miluše. Jednou, když jsem si jako holka s náhrdelníkem hrála, teta mi ho beze slov vzala a uklidila zpět do krabičky.

Ptala jsem se jí, odkud ho má. „Někdy ti to holka povím,“ odpověděla. Víc o tom nechtěla mluvit. Když jsem byla dospělá, tak mi ho teta darovala. „Když se ti tolik líbí, tak ho nos, já už bych ho neužila,“ řekla. O jeho historii ale mlčela dál.

To jsem ještě netušila, jakou roli bude hrát ten šperk v jejím i mém životě. Po čase jsem zjistila, že očko, kterým se náhrdelník zapínal, by potřebovalo opravit, a tak jsem se vydala do klenotnictví.

Tajemný náhrdelník

V obchodě byl starý pán a když jsem mu náhrdelník podala, překvapeně se na něho díval. „Odkud máte ten šperk?“ zeptal se. „Dala mi ho teta. Měla ho celá léta doma. Asi je to nějaká památka,“ odpověděla jsem a dodala, že vůbec nic nevím o jeho původu.

Klenotník si mě se zamyšlením změřil a pak se zeptal, jak se teta jmenuje. „Miluška, proč se ptáte?“ divila jsem se. Starý pán se rozpovídal: „Je to už velmi dávno, co jsem chodil s dívkou jménem Miluška.

V té době jsem se vyučil klenotníkem, a tak jsem jí z lásky věnoval náhrdelník, do kterého jsem vyryl písmenko M.“ V očích se mu zaleskly slzy. „Ale jak říkám, je to dávno, a může to být jen souhra náhod. Zítra si pro náhrdelník přijďte, bude opravený,“ dodal.

Dávný příběh

Nedalo mi to, ještě ten den jsem se rozjela za tetou. Když jsem jí řekla o klenotníkovi, vzala mě za ruku a začala vypravovat. „Byla jsem mladá, když se do mě zamiloval mladík jménem František. Vyučil se klenotníkem.

Scházeli jsme se tajně, rodiče mi známost vymlouvali, prý musím v první řadě dostudovat. Z lásky jsem od něho dostala náhrdelník s vyrytým písmenem M. Chtěl si mě vzít.

Jenomže ho povolali na vojnu a nějak nám to spolu poté nevyšlo.“ Teta posmutněla a dodala, že se od své matky tehdy dozvěděla, že si František našel na vojně nějaké děvče a bude se prý ženit. Tak proto na její dopisy nepřišla od něho už žádná odpověď.

Tetu to moc trápilo. Pak se o tetu začal zajímat sousedův syn Alois, za kterého se brzy provdala. Taková láska jako k Františkovi to sice nebyla, ale chtěla ukázat, že ani ona nezůstane sama. S Aloisem vychovali dvě děti a nakonec se rozve­dli.

Nebyl to dobrý manžel. Od té doby už o žádného muže nestála. O Františkovi vůbec nic nevěděla. Všimla jsem si, že když jsem jí o něm řekla, jako by pookřála. Dokonce se zeptala, jak František vypadá.

„Nechceš, abych tě vzala zítra do klenotnictví s sebou?“ navrhla jsem jí. „Ne, to je na mě moc rychlé. A nevím, jestli by byl zvědavý na takovou babku. To víš, tenkrát jsem byla mladá,“ řekla.

Rodiče jim nepřáli

Druhý den jsem si šla pro opravený náhrdelník a starému pánovi řekla, co jsem se dozvěděla od tety. Klenotník se jmenoval František a teta byla skutečně jeho velká láska z mládí.

Jejich lásce nefandili ani jeho rodiče, nelíbilo se jim, že Miluška pocházela z chudších poměrů, a tak mu napovídali, že si našla jiného. Dopisy, které Miluš­ce psal, zadržovali její rodiče. Takže oba uvěřili, že ani jeden na toho druhého nevydržel čekat.

Tím pádem se František domů po vojně už nevrátil, našel si dívku tam a oženil se. Manželka mu před lety zemřela, dcera žila v zahraničí.

František pracoval v klenotnictví, a když si jeho synovec otevřel před lety obchod v našem městě, vrátil se a v obchodě vypomáhal. Teta bydlela na vesnici a do našeho města už nejezdila. Bylo jí už přes sedmdesát let a stále si stěžovala, jak ji bolí kolena.

Ani nezjistila, že se její dávná láska vrátila do místa svého mládí a ani František netušil, že Miluška bydlí nedaleko.

Schůzka

„Milušku rád uvidím, můžete to prosím nějak zařídit?“ řekl a obával se, že se s ním teta ani nebude chtít setkat. Slíbila jsem, že se o to postarám.

Když se teta dozvěděla, že František projevil o setkání zájem, začala mít obavy, že určitě bude zklamaný, jak zestárla a taky o čem s ním bude mluvit. „Teto, vždyť on už také není žádný mladík, je to starý, bělovlasý pán, ale velmi milý.

A určitě si budete mít co říct. Vždyť vy jste se rozešli ne vlastní vinou, ale z přičinění rodičů,“ přesvědčovala jsem ji. „Dej mi pár dní ještě čas,“ požádala mě. Nechápala jsem, proč setkání s mužem, kterého dříve tolik milovala, odsouvá.

Byla jsem ale ráda, že nakonec se schůzkou souhlasila. Tak jsem se stala zprostředkovatelem mezi těmi dvěma staroušky. Když jsem v dohodnutý termín k tetě přijela, nestačila jsem se divit. Měla od kadeřnice pěkně udělané vlasy a na sobě bleděmodré šaty.

Moc jí to slušelo, vypadala o několik let mladší. Celou cestu, než jsme dojely do města, byla strašně nervózní. U klenotnictví na ni čekal František. Chvilku na sebe rozpačitě koukali. Poté jí nabídl rámě a vydali se na procházku. Byl to až dojemný pohled. Nepřidala jsem se k nim, počkala jsem v kavárně a tetu za hodinu vyzvedla.

Láska dělá divy

Vypadala šťastně a vylíčila mi, že se celou dobu procházeli po parku. O tom, že by jí bolela kolena se ani slůvkem nezmínila. Říkala jsem si v duchu, jaké dělá láska divy! Další týden měl František přijet k ní.

Teta mi od té doby nepřipadala jako sedmdesátiletá stařenka, ale zamilovaná třicátnice a i z Františka se stal štramák. Teta dokonce začala zase vyvářet: „Budu dělat ovocné knedlíky, Franta je míval vždycky moc rád,“ řekla mi jednou.

Často spolu vyráželi na výlety, jednou na zámek, jindy do Prahy na Petřín. Najednou tetu problémy s chůzí netrápily. Jako by mi mládla před očima. Prostě si dokázali vychutnat svoji pozdní lásku a mně připadalo, že chtějí dohnat všechno, co jim v mládí uteklo.

Když mi jednoho dne řekli, že si zaplatili desetidenní zájezd k moři, zhrozila jsem se. „Proboha, teto, vždyť ti dlouhé cesty nedělají dobře,“ snažila jsem se jí domluvit. Zbytečně. Jen se spokojeně usmívala. Odletěli a vrátili se plni dojmů.

Stejně tak s nadšením absolvovali další cestu po Itálii. Byli tak spokojení a plní energie. Kam jsem se na ně hrabala, a to jsem byla o víc než třicet let mladší.

Svatba?

Jednoho dne přišla Miluška s tím, zda bych jí šla za svědka, Františkovi prý půjde jeho synovec. Byla jsem v šoku. Moje tetička se na stará kolena vdá za svou první lásku. Svatbu měli malou, jenom se svědky. Šťastnější lidi jsem ale snad nikdy neviděla.

Protože František měl větší byt než teta, přestěhovali se do jeho. Na návštěvu jsem k nim jezdila často. Času jsem měla dost, byla jsem rozvedená, bezdětná.

Další štěstí

Často jsem se u nich potkávala s Františkovým synovcem, který byl o dva roky starší než já. David byl šarmantní muž, po dědečkovi. Za nějaký čas jsme tvořili pár. Teta se svým mužem z toho byli nadšeni.

Začali jsme jezdit na společné výlety a strávili nejednu společnou dovolenou. David byl, stejně jako já, rozvedený. Z prvního manželství měl dceru, s níž jsem si hned padla do oka. Následovala další svatba.

S mým mužem máme hezké manželství a pomalu se blížíme k věku, v jakém se podruhé setkala teta s Františkem. Ti dva se dožili v lásce požehnaného věku, přes devadesát let a nyní odpočívají vedle sebe.

Často si říkám, že to musel být osud, že nás jeden náhrdelník dokázal všechny udělat šťastnými.

Monika (65), Benešovsko