Kdysi jsem o tom malém městečku povrchně prohlásila, že je to díra, kde bych rozhodně bydlet nechtěla. Nakonec mě ale hlas srdce dovedl právě sem. Našla jsem tu štěstí.
Odjakživa jsem bydlela ve velkém městě a zůstala jsem tam, i když jsem se vdala a měla děti. Užívala jsem si všeho, co život ve městě nabízel − kultura, restaurace, obchody. Říkala jsem si, že bych nikde jinde bydlet nechtěla.
Za čas se do našeho domu nastěhovala paní s holčičkou ve věku mé dcerky. Brzy se z nás staly kamarádky. Jednou jsme se i s dětmi chystaly do zoo. „Cestou se stavíme u mých rodičů, potřebuji jim něco zavézt,“ řekla Alice. Její rodiče bydleli v malém městečku nedaleko.
Hrozná díra
Mezitím, co byla u nich, jsem vzala dcerku i syna a vyrazila se s nimi po městečku projít. Skrz něj vedla jedna dlouhá ulice, kde byla jediná malá prodejna potravin a ještě menší drogerie. Jinak nic, pusto, prázdno a klid k zalknutí.
Když jsme se s kamarádkou zase sešly u auta, řekla jsem jí: „Buď ráda, že jsi pryč z této díry, tady bych nechtěla ani umřít.“ Maloměstský život nebyl nic pro mě a nečekala jsem, že by se to někdy změnilo. Život šel dál.
V manželství nám to s mužem delší dobu neklapalo, a tak, když se děti osamostatnily, rozvedli jsme se.
On se odstěhoval, já zůstala v našem bytě. Po třech letech, co jsem žila sama, se mi začalo stýskat po mužském objetí. Kde se ale seznámit? Nakonec jsem se rozhodla překonat strach a dala si inzerát.
Překvapení
Přišlo mi dvanáct odpovědí, zaujala mě ale jen jediná: „Muž s vyřešenou minulostí rád pozná ženu jak na toulky přírodou, tak na návštěvu divadla.“ Odepsala jsem mu a rovnou si s ním dala schůzku. Když jsem se dozvěděla, kde ten muž − Pavel − bydlí, musela jsem se smát.
Bylo to v tom městečku, v němž žili rodiče mé kamarádky Alice. S Pavlem jsme si padli do oka už na první schůzce. A tak následovala druhá. Pak třetí… Až jsme se rozhodli, že spolu chceme být stále.
Jelikož se z pracovních důvodů nemohl přestěhovat ke mně, rozhodla jsem se odejít za ním. A tak už téměř čtvrt století žiju šťastně v té „díře“, kterou jsem dříve tolik pohrdala. Když jsem Alici řekla, odkud je Pavel, smála se na celé kolo.
„Tak tady opravdu platí, že odříkaného je největší krajíc. Pamatuješ, jak si mi říkala, že bys v té díře nechtěla ani umřít? A teď se sem rozhodneš vdát,“ říkala. Je to tak, až hlas srdce mi ukázal, že i na venkově můžu být šťastná. Obklopena krásnou přírodou a s tím nejbáječnějším manželem po boku.
Eliška (67), západní Čechy
