Nikdo tu dívku neznal. Objevovala se v zahrádkářské kolonii vždy kolem poledne. Kudy šla, tam se tráva zelenala a květy rozkvétaly.
Věřili jsme tomu, co nám babička vyprávěla. Sama jsem tu dívku viděla na vlastní oči, byla krásná, vznášela se nad zemí jako víla a vždycky měla náruč plnou květin.
Když rozkvetly v babiččině zahrádce nové květy, říkala, že za to vděčí květinové víle, a také jí nikdy nezapomněla nechat něco na zub u potoka.
Všechny ženy z okolních zahrádek jí přitakávaly a tvrdily, že vílu viděly také. Hrozně jsem se vždycky těšila, až mě babička na zahrádku vezme, vyhlížela jsem tam vílu a někdy i zpívala, abych ji přilákala.
Většinou se zjevila na cestě u potůčku, procházela se jednotlivými zahrádkami a hladila rostliny. Byla to už od pohledu kouzelná bytost.
Konec pohádky
Jak čas šel, a já vyrostla v dospělou ženu, došla jsem k názoru, že to byla nějaká místní dívka, možná podivínka, která žila sama a obyčejní lidé na ni nahlíželi jako na nějakou nadpřirozenou bytost.
Zahrádku v kolonii zdědila moje sestra, která se nastěhovala do babiččina domku a mě vyplatila. Já bydlela s manželem a dětmi ve městě. Do rodné vísky jsem jezdila jen málo. Jednou o letních prázdninách, jsem přijela i s dětmi, dceři bylo osm a synovi pět. Sestra měla také dvě děti podobného věku.
Rozhodli jsme se, že budeme na zahrádce grilovat místo oběda. Zatímco jsme se sestrou připravovaly gril a jídlo, děti pobíhaly kolem zahrádkářské kolonie. Stejně jako my, když jsme byly malé. Odbilo poledne a my jsme děti svolaly.
Zjevila se dětem
Vrhly se na oběd jako hladoví vlčáci. Když zahnaly hlad, povídá dcera, zda si mohou vzít trochu chleba pro květinovou vílu. Podívaly jsme se na sebe se sestrou a obě zároveň ze sebe vypravily jediné slovo: „Pro koho?“
Všechny čtyři děti nám začaly překotně vyprávět o kouzelné paní, kterou potkaly na cestě u potůčku. Byla to ona – víla z našeho dětství. Běžely jsme s dětmi k potoku a nechaly tam pro ni na kameni chléb a kousek sýra. To měla, jak říkala naše babička, nejraději!
Soňa (68), Děčín
