Po rozvodu se mi ulevilo, ale ne moc. Nenávist, kterou jsem k bývalému manželovi cítila, tížila, bolela a táhla mě k zemi.

Náš vztah byl v troskách. Už jsme na sebe nedokázali ani promluvit. Martin se zavřel do pracovny, kde se zamykal, abych tam nemohla ani vstoupit, já jsem si udělala hlavní stan v ložnici, kam zas nechodil on.

Obývací pokoj byl společný, ale dávno jsme tu nesedávali spolu, dávali jsme si pozor, abychom se zde nepotkali. Stejně jako v kuchyni. Když si jeden připravoval něco k snědku, druhý se stáhl a trpělivě čekal, až bude místnost volná. „To je teda psycho,“ poznamenala k tomu moje starší sestra.

„Musíte bydlet každý zvlášť, nebo se z toho zblázníte.“ To ale nebylo tak jednoduché. Trvalo jedenáct měsíců, než si Martin našel vyhovující byt, do kterého se pak rychle přestěhoval.

A bylo to dlouhatánských jedenáct měsíců, bála jsem se, aby mi z toho, jak se říká, nehráblo. Žít s úhlavním nepřítelem bylo nesmírně vyčerpávající.

Když člověk přijde večer unavený domů, touží po porozumění, přeje si, aby ten druhý vyslechl, co se po celý den zase přihodilo za nepříjemnosti, aby pochopil, pohladil, pofoukal bolístky. Jako když jsme byli malí a maminka řekla:

„Neplač, zlatíčko, za chvilku to přebolí.“ Jenže život není mateřská školka, ale zápasiště. Boxerský ring.

Nesnesitelná

Po rozvodu se mi konečně trochu ulevilo. Jen trochu. Zdrcující nenávist, kterou jsem k bývalému manželovi cítila, tížila, bolela a táhla mě k zemi. Hlavou mi běžely otázky bez odpovědí. Jak mi to mohl udělat? A jak to mohl udělat své dceři, kterou měl, jak tvrdil, tolik rád?

Kateřině bylo skoro dvanáct, byla to malá holka, a báječná, tohle si opravdu nezasloužila. „Nikdy se té strašlivé nenávisti nezbavím,“ řekla jsem starší sestře.

„A tak se asi budu celý zbytek života užírat a cítit mizerně.“ Lída mínila, že to všechno spraví jedině čas, který otupí hroty každému nepřátelství.

„Nevím,“ krčila jsem rameny. „Tohle je asi až za hrob.“ Kdyby měl jen ty milenky… Ale zároveň žil v paralelní rodině u jedné paní s dítětem, kam chodil po práci a kde často i přespával. To byly ty věčné služební cesty.

Když jsme to pak spolu rekapitulovali, ke svému úžasu jsem se dověděla, že je to všechno moje vina.

„No protože se s tebou nedá žít!“ hulákal. „Měl jsem poslechnout svou matku, ta to taky říkala. Měla pravdu. Jsi nesnesitelná! No prostě učitelka. Pořád poučuješ. Připadal jsem si před tebou jako žáček poškoláček.“

I v příštím životě

Tak to jsem zírala. Vzorně se starám o domácnost a o dceru, chodím do náročného zaměstnání, a on mi to ještě vyčte a označí za příčinu svého skandálního chování. Znali jsme se od základky, už tehdy jsme bývali kamarádi.

Na školním výletě za krásami hlavního města vyryl, když jsme dostali rozchod, naše iniciály do dřevěné lavičky v parku. Napsal k nim: navždy. Kvůli tomu se nestačil ani nasvačit. V duchu jsem si řekla, že tohle bude asi opravdu láska. O ruku mě požádal na maturitním plese.

Vznášeli jsme se na obláčku a později jsme z nebes tvrdě dopadli dolů na zem a šeredně se potloukli. „Tebe budu nenávidět ještě i v příštím životě,“ ucedila jsem k jeho zarámované fotografii, kterou jsem vzápětí rozdupala.

Kdykoli si přišel pro Kateřinu, čekal pod okny. Tušil, že kdyby se odvážil nahoru, roztrhám ho na kusy. Pro ni to nebyl zrovna dobrý příklad mezilidských vztahů.

Několikrát suše poznamenala, že rodiče její kamarádky jsou také rozvedení, ale normálně se spolu baví. Mávla jsem rukou.

„Tvůj otec mi moc ublížil,“ vysvětlila jsem jí chladně. „Neumím si představit, že bych s ním promluvila jediné slůvko.“ Dívala se na mě jako na exota. „Táta je přece docela fajn,“ namítla. Jen jsem si zoufale povzdychla. Je to ještě dítě, nic nechápe.

Úplně směšné

Stalo se to na rutinní lékařské prohlídce. Dětská lékařka si mě zavolala, Kateřinu požádala, aby šla do čekárny. „Pošlu Katku na testy,“ oznámila mi. Tvářila se vážně. Polilo mě horko, vykoktala jsem: „Děje se něco, paní doktorko?“ Nasadila profesionální výraz i úsměv a povídá:

„Jen žádný strach, bude to v pořádku. Zajděte s Katkou na vyšetření, a až budou výsledky, zavoláme si, ano?“ Omluvila jsem se v práci, musela jsem si přehodit vyučovací hodiny s kolegyní, a šly jsme s Katkou do nemocnice.

Cestou zpátky jsme se stavily v cukrárně, mlsaly zákusky a zmrzlinu, smály se a mluvily o kosmetice, zejména o řasenkách a lacích na nehty. To byla naše poslední hezká chvilka. Když jsem se pak dověděla diagnózu, na chvilku se mi zastavilo srdce. Klesla jsem na židli.

Teď už nebylo v troskách jen moje nešťastné manželství, ale úplně všechno. Celý můj život. Obrátil se naruby. Byla jsem najednou někdo jiný a veškeré moje předchozí starosti, smutky a trápení byly úplně, ale úplně směšné. Hlavou mi běželo, kvůli čemu jsem byla v poslední době mrzutá:

Že budu muset v práci obtěžovat kolegyni, aby si se mnou vyměnila hodiny. Že ráno pršelo a zmokne mi účes od kadeřníka. A kam dám deštník? Kabelka je příliš malá. Pršiplášť je v čistírně, a tak nemám co na sebe. Byla jsem hrozně hloupá.

Smlouva s osudem

Peklo mi otevřelo své brány a kráčet jinudy bylo vyloučeno. Vstoupila jsem a slyšela, jak se dveře zaklaply. Katka věděla, co se děje. Byla to chytrá holka. Nebylo pro ni tajemstvím, že z oddělení, na kterém ležela, se ne každý vrátí zpátky domů. Věk tu nehrál roli.

Dvanácté narozeniny oslavila v nemocnici. Koupila jsem jí krásné šaty, hned si je zkusila, vypadala jako princezna, natřásala se v koupelně před zrcadlem a plánovala, kam si je oblékne. „Až se bude rozdávat vysvědčení?“ navrhla jsem a ucítila slzy v očích.

Do letních prázdnin zbývala ještě řada měsíců a nikdo nemohl zaručit, zda se jich Kateřina dožije. Doléhal sem hovor sestřiček, pospíchaly po nemocniční chodbě a jedna říkala druhé:

„Já snad na to rande ani nepůjdu, vypadám nemožně.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem mívala takové starosti, blesklo mi hlavou.

Vypotácela jsem se na nemocniční chodbu. „Takový mizerný počasí,“ stěžoval si kdosi u okna. „Čtvrtý den prší, to se fakticky nedá vydržet.“ Když už jsem byla v pekle, uzavřela jsem smlouvu s ďáblem.

Jestli se Kateřina uzdraví, vrátím se k jejímu otci a budu s ním žít až do konce svého života.

To jsem sdělila doma svému odrazu v zrcadle a ten na mě vytřeštil oči. „Přísahám,“ dodala jsem ještě a cítila v zádech mráz. „Rozmyslela sis to dobře?“ vyzvídala beze slov moje matka, spící na nevelkém venkovském hřbitůvku.

„Udělám cokoli, mami,“ ujistila jsem ji. „Popros anděly, jestli nějaké znáš, ať nad ní bdí.“

Nejspíš nějaké anděly znala a ti zřejmě způsobili, že se Kateřina v těch nových krásných šatech radovala z vysvědčení i z nadcházejících prázdnin. Před školou jsem potkala Martina.

Tiše jsme se pozdravili a svorně hleděli za Katkou, která uháněla se spolužačkami na školní hřiště.

Byl to zázrak

Sedli jsme si na lavičku, ne na tu, kam vyryl naše iniciály, ta se už určitě rozpadla. Nadechla jsem se a spustila: „Stal se zázrak, a já přísahala, že když se stane, tak se k tobě vrátím a budeme zase rodina. Máma a táta.

Aby se Katce líp žilo.“ V jeho očích, v nichž se leskly slzy, jsem si přečetla úžas.

Odpověď mi vyrazila dech: „Vlastně jsem taky v duchu přísahal. Slíbil jsem si, že když to dobře dopadne, stanu se lepším člověkem. A že začnu tím, že se ti omluvím.“ Padli jsme si do náruče.

Nikdo z nás už nic neřekl, ale přesto jsem věděla, že odteď už budeme na všechno zlé a snad i na to dobré zase dva. Že najednou nejsme úhlavní nepřátelé, ale zase už máma a táta, kteří nemyslí na hlouposti, ale na to nejdůležitější: Aby byla jejich malá dcerka spokojená.

Alena (60), Zlínsko