Krasavec to zrovna nebyl, ale vlastně to mohl být docela normální kluk, kdyby se hezky učesal a oblékl. To ale neudělal.

Byl to nejpříšernější kluk ze třídy. Věty, které mu říkali učitelé, mi dodnes nevymizely z hlavy. Rosteš pro šibenici, to byla ta nejmírnější. Na střední škole mu jedna mladá profesorka řekla, že kdyby byla jeho ženou, tak by se zastřelila.

Vypadal, že je mu to jedno. Spolužáci mu říkali socka nebo asociál.

S nikým ze třídy se příliš nebavil, od šestnácti vysedával po hospodách, kde měl tucty kamarádů. Krasavec to zrovna nebyl, ale vlastně to mohl být docela normální kluk, kdyby se civilizovaně učesal a oblékl, což neudělal.

Se spolužačkami jsme se shodly, že se nikdy neožení, leda by byla jeho nastávající slepá, nebo dočista šílená.

Abych neurazila

Nikdy jsme spolu neprohodili víc než pár slov, ale o maturitním večírku pro mě přišel tancovat a k mému úžasu se svěřil, že jsem se mu vždycky líbila. Nic mě nemohlo víc překvapit. Ani promluvit jsem nemohla, šok mě připravil o hlas. I na večírek si oblékl divné cáry místo trička a ohavné maskáčové kalhoty.

Nesmyslně dlouhé pačesy mu padaly do očí. Vypadal jako strašák do zelí, pokud to ovšem není urážka strašáků do zelí. Přemýšlivě mě pozoroval. Seděli jsme na lavičce před restaurací. Hlavou se mi honilo, co říct, abych ho neurazila.

Byla jsem slušně vychovaná holka a v září jsem se měla provdat za chlapce z dobré rodiny, který dokončil vysokoškolská studia.

„Ty jsi určitě moc fajn kluk, Milane,“ koktala jsem. „Problém je v tom, že…“ Zapálil si další cigáro a ucedil: „Vy holky jste moc povrchní, v tom je ten problém. Líbí se vám namyšlený panáci v nažehleným kvádru. No tak hlavně abys nelitovala.“

Vstal, vzal si flašku, kterou si položil pod lavičku, zhluboka se napil a odcházel. Zvláštní bylo, že šel oblečený a s lahví a cigaretou do jezera, které šumělo poblíž hospody. „Neboj,“ zavolal na mě. „Nejdu se utopit, jen ochladit.“

Ten obraz kluka špacírujícího v jezeře mi z hlavy nevymizel. Bylo to legrační, smutné i zoufalé zároveň. Tím spíš, že měl svým způsobem pravdu. Z mého nažehleného vysokoškoláka se vyklubal sukničkář jako hrom, jaké štěstí, že ke svatbě nedošlo.

Neměl tak trochu pravdu?

Na Milana jsem pozapomněla až do doby, kdy jsem ho jednoho dne potkala v práci, když k nám nastoupil. Dělal tu informačního technika, takzvaného ajťáka. Hned se ke mně nadšeně hlásil. Překvapeně jsem si ho prohlížela. A byl to příjemný pohled.

Vypadal líp než dřív. „Vypadám jinak, viď,“ halekal. „No oni mě nechtěli pustit přes vrátnici, a tak jsem s tím musel něco udělat.“ Byl dokonce i úhledně ostříhaný. Do roka jsme se brali. Někdy si říkám, zdali nejsme my holky opravdu trochu povrchní.

Romana (60), Domažlicko