Tehdy jsem ještě žila na horách a o haldy sněhu tam v zimě nebyla nouze. Jedno ráno mé auto ze sněhu vyprostil neznámý muž…

U nás v horách jsou dlouhé zimy a hromady sněhu. Parkovala jsem auto v naší ulici a snažila se stát co nejblíže našeho domu. Abych své autíčko, celé zapadlé sněhem, ráno našla, položila jsem po zaparkování na střechu velkou krabici s nápisem Jana. Takhle se to sousedství řešilo, své plechové miláčky si lidé označovali.

Člověk si často ráno nemusí pamatovat, kam vůz večer postavil.To ráno jsem vstala o půl hodiny dřív, že si odházím z auta sníh. Když jsem vyšla z domu, vidím, jak se nějaký chlapík činí. Odhazoval sníh od mého auta.

„Děkuji, to nemuselo být,“ řekla jsem mu nadšeně. On se na mě ale překvapeně díval. „To je vaše auto?“ zeptal se po chvíli. „Čí by asi bylo, když mám na něm krabici s nápisem Jana?“ ukázala jsem na krabici. On se začal smát a omlouvat se, myslel si, že je to auto jeho syna.

Jiné auto

„Jsem u něho na návštěvě, nemohl jsem spát, a tak jsem si řekl, že mu připravím vozidlo, až pojede do práce,“ řekl s tím, že ví, že si v okolí auta označujeme, jen nápis špatně přečetl. Jeho syn se jmenoval Jan. A na té mé byl nápis Jana špatně vidět, poslední „A“ bylo už téměř nečitelné.

Navíc byla ještě tma. Spolu jsme se tomu s Petrem, jak se mi onen muž představil, zasmáli a já mu na oplátku pomohla odházet auto jeho syna. U toho jsme si povídali, jako kdybychom se znali celé roky a ne jen pár minut.

Byl to hrozně milý začátek dne. „Za to, že jsem vám odházel sníh, mi musíte dát telefonní číslo,“ řekl mi vesele poté, co jsem se prořekla, že v mé blízkosti se nevyskytuje žádný mužský element, který by mi sníh od auta odklidil.

Můj Petr

Číslo mého mobilu ten sympatický chlapík samozřejmě dostal a další den jsme strávili příjemnou hodinu v útulné restauraci na konci našeho města. Petr začal jezdit na naše sídliště nejen za synem, ale i za mnou. Přestože bydlel sto padesát kilometrů daleko. Když mi řekl, že chodí rád na běžky, zajásala jsem.

Ještě nikdy jsem nepoznala muže, se kterým bych měla tolik společného. A ruku na srdce, v mém věku už jsem v to ani nedoufala. Smířila jsem se s tím, že zůstanu sama. Ale potom přišel Petr. Za další dvě zimy jsme se vzali a já se přestěhovala k němu.

Z hor do nížin. Vůbec mi to ale nevadí, jsem tam se svojí láskou.

A že bych ráno nenašla své auto, které přes noc zapadalo sněhem, to také nehrozí. Tady toho přes zimu zase tolik nenasněží. Ještě po letech se smějeme tomu, jakým způsobem jsme se tehdy seznámili a přidáváme to jako perličku mezi známými. Společné děti nemáme, máme jeden druhého.

Jana (62), střední Čechy